Skupina Jethro Tull vzešla v roce 1967, tak jako spousta podobných, z fascinace americkým blues a jeho rockovým derivátem. O deset let později, poté, co tuto prvotní inspiraci rozvinula do ambiciózních progrockových kompozic, nazrál čas, aby důkladněji prozkoumala i své domácí kořeny. Hudba středověké Anglie do jejich tvorby prosakovala už dávno a i samotná image Iana Andersona coby bláznivého pištce a minstrela tyto vlivy zrcadlí, ale teprve na albu Songs from the Wood se anglický folk stává tím ústředním inspiračním zdrojem. A jeho účinek na tvůrčí jiskru kapely je po několika méně oslnivých počinech přímo regenerační.
Neznamená to, že by snad Andersonova parta najednou zněla jako Fairport Convention. Nadále si zachovává progrockovou sofistikovanost, její skladby jsou členité, bohatě proaranžované, plné změn a složitých rytmů. Ale folkový vítr do nich teď přivál více akustické vzdušnosti a melodické svěžesti. Anderson jako zásadní autor jakoby chytil čerstvou stopu, uhání po ní s energií loveckého chrta a silné nápady se z něho jen sypou. Samozřejmě, že folkrock Jethro Tull spíš než starodávné popěvky z krčem a lidových slavností evokuje jejich zušlechtěné dvorské verze, ale právě takový přístup je pro skupinu ten nejvhodnější. V jejich podání spolu folková prostota s aristokratickou vytříbeností skvěle vychází.
Prosvětlenému a někdy až pastorálnímu zvuku alba nijak nepřekáží výrazný podíl klávesových nástrojů včetně... číst dále
Skupina Jethro Tull vzešla v roce 1967, tak jako spousta podobných, z fascinace americkým blues a jeho rockovým derivátem. O deset let později, poté, co tuto prvotní inspiraci rozvinula do ambiciózních progrockových kompozic, nazrál čas, aby důkladněji prozkoumala i své domácí kořeny. Hudba středověké Anglie do jejich tvorby prosakovala už dávno a i samotná image Iana Andersona coby bláznivého pištce a minstrela tyto vlivy zrcadlí, ale teprve na albu Songs from the Wood se anglický folk stává tím ústředním inspiračním zdrojem. A jeho účinek na tvůrčí jiskru kapely je po několika méně oslnivých počinech přímo regenerační.
Neznamená to, že by snad Andersonova parta najednou zněla jako Fairport Convention. Nadále si zachovává progrockovou sofistikovanost, její skladby jsou členité, bohatě proaranžované, plné změn a složitých rytmů. Ale folkový vítr do nich teď přivál více akustické vzdušnosti a melodické svěžesti. Anderson jako zásadní autor jakoby chytil čerstvou stopu, uhání po ní s energií loveckého chrta a silné nápady se z něho jen sypou. Samozřejmě, že folkrock Jethro Tull spíš než starodávné popěvky z krčem a lidových slavností evokuje jejich zušlechtěné dvorské verze, ale právě takový přístup je pro skupinu ten nejvhodnější. V jejich podání spolu folková prostota s aristokratickou vytříbeností skvěle vychází.
Prosvětlenému a někdy až pastorálnímu zvuku alba nijak nepřekáží výrazný podíl klávesových nástrojů včetně syntezátorů. David Palmer, který průběžně hostoval na mnoha předchozích deskách, se stal stabilním členem kapely, takže v její sestavě teď figurují dva klávesisté. V aranžích je to znát, ale nikde nejsou jejich party přebytečné. Barreho elektrická kytara tentokrát nezažívá takové hody, co jindy, ale zazní vždy ve správnou chvíli a je stále stejně nepostradatelná. Hlavní slovo má ovšem Andersonova akustika, případně mandolína a samozřejmě jeho emblematická flétna.
Nejsilnější folkový akcent najdeme ve skladbách Jack-in-the-Green, Velvet Green nebo The Whistler, zatímco takové Songs from the Wood nebo Pibroch (Cap in Hand) mají blíž k progresivním břehům. Nejsou tu ale žádné ostré hranice. Album je soudržné, typické jethrotullovské postupy jsou pevně srostlé s folkovými implantáty. I když Británii právě zachvátil punk rock a skupiny jako Jethro Tull začínají být opovržlivě nazývány dinosaury, Songs from the Wood je příkladem, že progresivní rock ještě nemusí být úplně odkecaný, že může znít čerstvě a vitálně. V tomto případě pomohlo ohlédnutí do historie a k vlastním kořenům.
72.00%
Komentáře