Joe Bonamassa - Blues of Desperation

Nevypadá to, že by Joea Bonamassu mohlo cokoliv zastavit v tom, aby rok co rok vydával novou – ať už řadovou, nebo živou – desku. Letošní Blues of Desperation je po předcházející dvojici alb natočených snad trochu ze setrvačnosti konečně zase kusem muziky, který dýchá radostí z hraní. Bonamassa přichází se skladbami, které promyšleností a muzikantskou bravurou dokazují, proč je zaslouženě na pozici žánrové celebrity, která vyprodává haly a zároveň zůstává věrná své hudbě. Tentokrát udělal drobný úkrok stranou: od moderně střiženého blues rocku znatelně přitvrdil a dominantní žánrovou polohou novinky se stal spíše hard rock, do nějž Bonamassa citlivě míchá další vlivy. Blues zůstává nepřeslechnutelné, stejně tak trocha country či hispánských nálad (Drive). Blues of Desperation je dost možná Bonamassovo nejtvrdší album, výrazné riffy (Mountain Climbing) podporuje důrazná a přesná rytmika. V jádru však Bonamassa zůstává svůj, s rozpoznatelným zpěvem i faktem, že by se každé z jeho alb mohlo stát učebnicí hry na kytaru. I zde mění styly, zvuky a barvy tónů. Umí jemně hladit, vyloudit specificky zakouřený zvuk strun à la Tito & Tarantula, ale také být řezavě naléhavý. Za Bonamassou stojí perfektně sehraná kapela – aby ne, když její jádro s ním hraje už roky a valnou měrou se podílí na hutném zvuku všech nahrávek. Povýtce kytarový zvuk zdobí jen občasné nájezdy kláves Reesea Wynanse, někdejšího spoluhráče další kytarové ikony Steviea Raye Vaughana. Joe Bonamassa býval nadějí blues, dnes je už žánrovou stálici. Ač už to po předchozích, poněkud bezradných počinech Dust Bowl a Different Shades of Blue nevypadalo, Bonamassa dokázal ke své hudbě najít odlišný přístup. Teď máme tu čest s vyváženou, moderní deskou, která nám ukazuje tvrdší, dravější Bonamassovu tvář, která předtím výrazněji prosákla snad jen na Blues Deluxe z roku 2003, zatímco jinde zůstávala ukrytá za bluesovými náladami. Teď se tyto poměry obrací a přináší nové otázky, nový druh vzrušení. Jaká asi bude další Bonamassova cesta?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #60.