Už jste o tom možná taky slyšeli. Občas se objeví alba, jimž nečekaně slastně podlehnete, necháte se nakazit, pošpinit, lapit. Spustí ve vašem mozku nějaký neznámý režim a začnou se dít věci...
Rachot z pod oken, vzlyk a pravidelné vrnění ze sklepa. Nějak jsem stále nemohl spát. Kyselo v ústech. Páléní pod očními víčky, až nechutně znatelný tep - v hrudi, hrdle, na patrech, v místech, po chybějících zubech. V trubkách cosi vře, a na parapet někdo ťuká. Host. Hosteska? Ta z včerejší konečné? A nebo možná spím. Někde mezi. Sleduji sám sebe ze stropního zrcadla. Troska čekající na potřebný impusl. Bestie hledající vhodnou past. Obětní beránek bez opodstatnění a páteře. Kde se tenhle stav vzal? A ty famfáry? Zrychlení tepu, úklona a nervózní mrkání? Přišla. Zatím za záclonou, ale obrysy vyvstávají neúprosně zřetelněji a zřetelněji. Strach, chtíč a ignorace okolního světa. Jsme tu pro sebe. Pro tenhle okamžik. Fatální, tajemný, rychlý a nakažlivý proces.
Přišla bez předzvěstí a trelefonátů. Ta s krevní skupinou Kill the Dandies!. Ta, která byla zrozena po sekyře. Ta, která vpouští do žil odpovědi na nejdůležitější otázky dnešní noci: Jak skrze zeď? Jak zpívá porcelánová panenka v rytmu svých drcených nožiček? Jak zneklidňující může být vyhřeznutí fascinace estetickým dotažením v těle sežehávaném až sebevražedně nepotlačovanou vnitřní živočišnosti (cha, a tahle věta se vzala kde)? Jak by zněl Elvis uzavřený se... číst dále
Už jste o tom možná taky slyšeli. Občas se objeví alba, jimž nečekaně slastně podlehnete, necháte se nakazit, pošpinit, lapit. Spustí ve vašem mozku nějaký neznámý režim a začnou se dít věci...
Rachot z pod oken, vzlyk a pravidelné vrnění ze sklepa. Nějak jsem stále nemohl spát. Kyselo v ústech. Páléní pod očními víčky, až nechutně znatelný tep - v hrudi, hrdle, na patrech, v místech, po chybějících zubech. V trubkách cosi vře, a na parapet někdo ťuká. Host. Hosteska? Ta z včerejší konečné? A nebo možná spím. Někde mezi. Sleduji sám sebe ze stropního zrcadla. Troska čekající na potřebný impusl. Bestie hledající vhodnou past. Obětní beránek bez opodstatnění a páteře. Kde se tenhle stav vzal? A ty famfáry? Zrychlení tepu, úklona a nervózní mrkání? Přišla. Zatím za záclonou, ale obrysy vyvstávají neúprosně zřetelněji a zřetelněji. Strach, chtíč a ignorace okolního světa. Jsme tu pro sebe. Pro tenhle okamžik. Fatální, tajemný, rychlý a nakažlivý proces.
Přišla bez předzvěstí a trelefonátů. Ta s krevní skupinou Kill the Dandies!. Ta, která byla zrozena po sekyře. Ta, která vpouští do žil odpovědi na nejdůležitější otázky dnešní noci: Jak skrze zeď? Jak zpívá porcelánová panenka v rytmu svých drcených nožiček? Jak zneklidňující může být vyhřeznutí fascinace estetickým dotažením v těle sežehávaném až sebevražedně nepotlačovanou vnitřní živočišnosti (cha, a tahle věta se vzala kde)? Jak by zněl Elvis uzavřený se svými démony v železobetonové kobce? Jaký zvuk má dřevěný kinosál po samovznícení? Kdo dokáže natočit soundtrack k zatlučení víka rakve?
Those Who Hold The Flame, druhý albový zářez Kill the Dandies! má mnoho stejných jizev a znamének krásy, jako nejskvostnější "žluté" snímky Sergio Martina. Přímé ostré střihy, obrovský důraz na atmosféru, estetické dotažení - vypíchnutí rudé a temné modré ve všeobjímající černé, osudová žena v popředí, smrt vždy někde kolem, naoko nelogičnost až schizofrenost posloupnosti, spalující vášeň a kult smyslnosti, anarchie, přímočarost a drobné indície, z nichž vyskládáte dokonale promyšlený artefakt. Ani minuta navíc. Žádná prázdná místa. Zamířit. Zásah na střed a na jistotu.
Úvodní Into my Flames se štěkajícím Hankem, strohým, neúprosně řítícím se rytmem a zklidňujícím stereofoním přelivem kdesi uprostřed se během okamžiku přenese do žhnoucího coveru The King Of Kalifornia od Rowlanda S. Howarda. Ležérní zpěv Sonji, vazbící humbucker, rozpálené lampy, bicí jak pádící dostavník, strašidelné rejstříky kláves pod refrénem. Skvělých prvních pět minut alba. Jede se jedinou možnou cestou mezi skalisky. Mírné zklidnění číhá v temné litanii Panic Inferno. Opravdu jen mírné - Hank společně se Sonjou gradují song svými osudem svedenými hlasy. Hank (pro tentokrát) rovně a ostře a Sonja přidrzle. Každý úder a dozvuk tu má své dobře zvolené místo. Nepřehlcené. Výraz v popředí. Detailní záběr na obličej - dalo by se říci. Teatrálnost podzemního šansonu. Přechod do melodicky vyklenuté pasáže. Jako by za Sonjou postával Scott Walker a slastně se usmíval. Píseň se valí dál. Pádí.
It‘s So Sad. Ááá - máme tu OST k zatloukání víka. Funébr marš šlapáku a basy, Sonjin hlas s jemným vibrátem rozlévající se do nejzapadlejších koutů žil, zběsile rozžhavený slide, tamburína ze zubů a kostí, frekvenční hvizd a synthetický šum. Skvělá záležitost. Bicí až sprostě strohé s úžasně sexy dynamikou. Vratislav Placheta poslal k čertu všechny bigbeatové stereotypy, etudy pro malý buben a metronom a upsal duši svému tepu a tepu svých bratří. A sestřičky, jasně.
Následuje hvězdička blýskavá - The Star v tempu epileptického kvapíku urvaného výtahu. Divoké vlny Black River Vás smetou a The Dog navodí mrazení v zátylku. Sonja zpívající s ještě větší teatrálností a zvuk kytar je naprosto vrnící a zařezávající vše okolo. Soužití a sjednocení tepu je skvělá věc. Předposlední Saturn propojuje vše - pudově elegantní zpěv vzešlý ze střetu Sun Records se sedmdesátkovým New Yorkem, psychedelii a přímočarou garáž, noc a den, krásu a strach. Nečekaně melodická tečka And Through The Storm We Get Home opět koresponduje se závěry "žlutých" snímků zmiňovaného Sergio Martina. Čekáte "něco" na základě předešlých indícií, ale oni vás překvapí. A gradace. Vydechnutí.
Takže krátké opakování na závěr.
Občas se objeví alba, jimž nečekaně slastně podlehnete, necháte se nakazit, pošpinit, lapit. Spustí ve vašem mozku nějaký neznámý režim a začnou se dít věci...
Komentáře