King Crimson - Three of a Perfect Pair

Našel Robert Fripp svou ideální sestavu spolupracovníků nebo jen hledat přestal a to i v tvůrčí rovině? Řekl bych, že album Three of a Perfect Pair může poskytnout kladnou odpověď na obě otázky. S Adrianem Belewem, Tonym Levinem a Billem Brufordem se ve studiu sešli už potřetí a na jejich vzájemném propojení je to znát. Jejich souhra je samozřejmá a jiskřivá, kvartet tvoří dokonale fungující agregát a o nápady stále nemá nouzi. Zároveň se ale ukazuje, že v minulosti tak časté personální změny v kapele měly něco do sebe. Hudba King Crimson byla díky nim nevyzpytatelnější, nikdo si nemohl být jistý jakou chemickou reakci způsobí nové obsazení a s jakým výsledkem.

Album Three of a Perfect Pair v tomto směru nepřináší nic, co by majitelé obou předchozích desek Discipline a Beat už neznali. Protnutí progrockových výbojů z minulé dekády s byrneovsko-bowieovskými impulzy ale ani do třetice nezní opotřebovaně. Hned titulní píseň, otevírající album, patří k těm nejchytlavějším v repertoáru King Crimson. Do polyrytmického brebentění kytary, basy a bicích se Belewův vokál vkládá s nenucenou elegancí i naléhavostí a tak je tomu i v dalších třech zpívaných skladbách, které dominují první ("levé", jak ji hudebníci pojmenovali) straně. Z nich vyniká také Sleepless s přímočaře pulzujícím rytmem, který táhne především fantastická figura Levinovy baskytary.

Do experimentálnější a převážně instrumentální roviny se album zlomí se skladbou Nuages (That Which Passes, Passes Like Clouds), do jejíž bublající rytmické základny vpadávají syntezátory a Frippova kytara. Následující Industry a Dig Me zase charakterizují nervní, až útočné bubenické brejky, stále ale nepřichází nic, co bychom od skupiny v jiném vydání už neslyšeli. Artistnější druhá polovina alba je tak o něco rozpačitější než ta první, která výraznými písněmi zdařile navazuje na posluchačsky vstřícnější desku Beat. Přesto si stále drží slušný standard a závěrečná Larks' Tongues in Aspic (Part III), rozvíjející motivy prvních dvou částí ze stejnojmenného, jedenáct let starého alba, jde dokonce nad něj.

Mimo univerzum King Crimson představuje album Three of a Perfect Pair pořád zatraceně vysokou laťku, přestože v jeho hranicích se může zdát jako slabší kousek. V době, kdy druhdy odvážné novovlnné výboje většinou zmutovaly do konfekčního popového balastu, má jejich progrocková varianta v podání King Crimson pořád příchuť něčeho dobrodružného a dráždivého. I přesto, že svou roli inovativního předvoje skupina podle všeho už dohrála.