Kiss - Monster

Když Gene Simmons před lety prohlásil, že nové album Kiss nikdy nevydají, zejména kvůli stahování z internetu, málokdo tušil, že skupina chytí druhý dech a vydá přece jen někdy novou kolekci. Pak však přišlo nečekané oznámení, že se na cestu zrození vydala comebacková nahrávka "Sonic Boom", která slavila úspěch nejen u fanoušků a dokonce se vcelku slušně prodávala. Kiss pak napumpovaní novou krví koncertovali jako o život a velkolepý návrat byl na světě. Teď, téměř přesně po třech letech, vychází další zásek v diskografii kapely s triviálním názvem "Monster" a nejeden rocker je zajisté zvědavý, s čím že přišli kissáci tentokrát.

To, že Kiss nahráli aktuální album ve stejné sestavě jako předešlé "Sonic Boom", svědčí o dobré chemii. Kapela se tak ustálila ve složení Paul Stanley, Gene Simmons, Tommy Thayer a Eric Singer a je to jen dobře, zvláště když s devatenáctou řadovkou slavili obdivuhodný úspěch. Jakmile v úvodu "Hell Or Hallelujah" zazní kytarový riff Simmonse a ozve se nezpochybnitelný hlas Stanleyho, srdce zaplesá a naskočí do živočišného tempa, které udává vražedná rytmika Thayera a Singera. Je pravda, že úvodní pecka je trochu příliš plná klišé (ačkoliv to je asi hudba Kiss celkově) a lehko oposlouchatelná, ale hned následující trojice, kterou uvádí "Wall Of Sound", rozhání myšlenky stereotypu a sebevykrádání.

Skladba plná blues, kvalitních kytarových partů a originální melodie je nakonec jenom chuťovka a předkrm pro naprostou rockovou bombu a dle mého jednu z nejlepších a nejhitovějších skladeb, kterou kdy skupina vydala, píseň "Freak". Nedivil bych se, kdyby právě ona měla být okorunována ještě vizuální klipovou podobou. Zasloužila by si to. Zapamatovatelný refrén a sborový zpěv hlavních principálů kapely má neskutečnou sílu a vyvolává až mrazení, které mi žádná jiná píseň kapely nikdy nevyvolala.

A aby toho nebylo málo, hattrick dokonává hardrocková "Back To The Stone Age" s arénovým refrénem, která bude koncertní tutovkou. Tím však výčet dobrých skladeb nekončí, za zmínku stojí i sympatická pohodovka "Long Way Down", taneční "The Devil Is Me", nemalé hitové ambice má i "Outta This World". Nechybí ani kvalitní balada "All For The Love Of Rock & Roll", která však není žádným zbytečným přeslazeným sukrkandlem, naopak má svůj smysl a sedí na svém místě takzvaně jako prdel na hrnec.

Nevím, jak to pánové dokázali, ale ač se za nějak zásadního fanouška Kiss nepovažuji, "Monster" si mě získalo během chvíle a roztančilo moji churavou rockovou duši. Posluchač se při jejím poslechu ocitne zpátky v dobách, kdy neexistovalo nic jiného než kvalitní rock'n'roll, který vládl světu, byl na vrcholu sil a dává zapomenout na mnohdy strádající aktuální scénu (příkladem budiž aktuální alba Muse nebo Green Day).

Jestli byl "Sonic Boom" velkolepým návratem, pak nevím, čím je aktuální nahrávka. Co se zdálo nemožné, se stalo skutečností, a když kolega Petr Bláha označil ve své recenzi "Sonic Boom" jako jednu z nejlepších desek kapely, potom já "Monster" stavím na laťku nejvyšší. A že je to příliš troufalé v dnešní době takto hodnotit nejnovější album legendy rock'n'rollu? V době, kdy si staří rockový bardi vydávají většinou alba jen tak pro sebe? Kiss si to zkrátka za tohle dílo doopravdy zaslouží. Vaše názory si pak rád přečtu v komentářích pod článkem.