Nevím, kdy se mi naposledy stalo, že by můj názor na nějakou desku tak kontrastně rezonoval s těmi ostatními. Samozřejmě v průměru. A přitom jsem se na tu placku ani moc netěšil. Vlastně mě spíš zajímalo, jestli bude tak špatná jako singl "Lost In Love". A nejhorší je zjištění, že to album přesně odráží filosofii tohoto singlu a zároveň "Neon Dreams" nemůžu přestat poslouchat. Od první do poslední skladby, s občasnou odmlkou. Ten singl je samozřejmě boží. Když těmhle neonovým snům naslouchám, jako kdyby mě někdo neustále upozorňoval na to, že bych se měl stydět a opatrně mluvit o tom, že právě tohle je guilty pleasure. Koncentrace toho pokleslého, laciného a zvrhle slizkého je tu dost velká na to, aby se ty sofistikované postupy a odkazy snadno ztratily.
A nechci tvrdit, že jste všichni strašně hloupí, když se vám to nelíbí. Když neoceníte tu oddanost ke starému zvuku chicagského housu, kvůli které se tohle celé nahrávalo na tom samém hardwaru jako tenkrát. Nebo se povyšovat nad tím, že neoceníte Elvisův čich na elegantní vývoj a stavbu jeho tracků. Nechci, protože ani pro mě to není důvod, proč tuhle desku tak miluju. Bla bla. Je to právě ta zvrhlost a cheesy zvuk, kterým L-vis 1990 masíruje skvěle napsané songy. A vokály? Dělají 70 % toho laciného afektu (z efektu). Bez nich bych si to nedokázal ani představit.
On je podle mě největší problém ten, že člověk ke jménu L-vis 1990 přichází s trošku jiným očekáváním, než na desce "Neon... číst dále
Nevím, kdy se mi naposledy stalo, že by můj názor na nějakou desku tak kontrastně rezonoval s těmi ostatními. Samozřejmě v průměru. A přitom jsem se na tu placku ani moc netěšil. Vlastně mě spíš zajímalo, jestli bude tak špatná jako singl "Lost In Love". A nejhorší je zjištění, že to album přesně odráží filosofii tohoto singlu a zároveň "Neon Dreams" nemůžu přestat poslouchat. Od první do poslední skladby, s občasnou odmlkou. Ten singl je samozřejmě boží. Když těmhle neonovým snům naslouchám, jako kdyby mě někdo neustále upozorňoval na to, že bych se měl stydět a opatrně mluvit o tom, že právě tohle je guilty pleasure. Koncentrace toho pokleslého, laciného a zvrhle slizkého je tu dost velká na to, aby se ty sofistikované postupy a odkazy snadno ztratily.
A nechci tvrdit, že jste všichni strašně hloupí, když se vám to nelíbí. Když neoceníte tu oddanost ke starému zvuku chicagského housu, kvůli které se tohle celé nahrávalo na tom samém hardwaru jako tenkrát. Nebo se povyšovat nad tím, že neoceníte Elvisův čich na elegantní vývoj a stavbu jeho tracků. Nechci, protože ani pro mě to není důvod, proč tuhle desku tak miluju. Bla bla. Je to právě ta zvrhlost a cheesy zvuk, kterým L-vis 1990 masíruje skvěle napsané songy. A vokály? Dělají 70 % toho laciného afektu (z efektu). Bez nich bych si to nedokázal ani představit.
On je podle mě největší problém ten, že člověk ke jménu L-vis 1990 přichází s trošku jiným očekáváním, než na desce "Neon Dreams" nakonec dostane. Ty těsné digitální zvuky zaprášeného futurismu jsou nyní nafouknuty do až nepřirozených rozměrů. Jednoduchá obvodová grafika dostala opulentně barevný obsah. L-vis 1990 je jedním ze zakladatelů mladého labelu Night Slugs, který si v loňském roce přivlastnil uznání za nejlepší taneční label v UK. Fakt, že se "Neon Dreams" z katalogu tohoto labelu lehce distancuje, jen dokazuje, že James Connolly, jak zní skutečné jméno producenta, k desce přistupuje spíš jako k masturbační mixtape.
Tahle deska by měla být pouštěna zásadně mezi půlnocí a šestou hodinou ranní. Noční výjev teplého, vlhkého snění, které do neonového rámu vložila lačnost po víkendové lásce. Connolly stojí mezi housem a diskotékou, chlapáctvím a gaystvím, undergroundem a širokým mainstreamem - ani jednomu táboru ale výrazně nenadržuje. Spravedlivý arbitr, jehož bezpohlavnost je mnohým trnem v oku. Šedivý průměr je ale tentokrát neskutečně zábavný. Ne úplně bezduchý pop, ne úplně chladný snobismus. Hudba, která je samozřejmě průsečíkem vybraných momentů historie (chicagský house osmdesátých let nebo jeho geografické mutace v letech devadesátých), ale zároveň výrazně stimuluje pocit nedaleké budoucnosti.
Den začíná o půlnoci a s tímhle soundtrackem na pomezí pokleslého a zbožňovaného mi zatraceně rychle utíká. Už několikátý den se vlastně jen snažím přijít na to, čím že je "Neon Dreams" tak špatná deska, jak se říká. Na nic extra zásadního jsem ale zatím nepřišel. No dobře, občas ta chytlavost trochu kulminuje (slabší střed alba), na dnešní dobu docela dlouhá stopáž, a co si budeme nalhávat, o zásadní věc se určitě nejedná. Vokálů jsem se bál asi nejvíc (zdravíme Jokera), ale ať už je to Javeon McCarthy, Samantha Lim nebo duo Para One a Teki Latex, žeru je všechny. Na desce ještě vypomáhal bristolský buldog Julio Bashmore, což je asi nejvíce poznat při skladbě "Cruisn'", která by klidně mohla být na jeho dalším EP. S "Neon Dreams" jakoby člověk prožil noc plnou sexuálních výbojů, drahých drinků, konzumních melodií a fetiše z výprodeje. Druhý den ale stejně čeká, až odbije půlnoc a on si to bude moct dát všechno znovu. Popelka na koksu. "You need my love!"
PS: Možná mi tahle deska přijde tak výborná, protože jsem viděl film "Drive". Ten mi totiž pomáhá si myslet, že by tam klidně tahle hudba mohla hrát.
Komentáře