Lonesome Wyatt and the Holy Spooks - Heartsick

Rachotící bicí a ruka řezající do strun s pravidelností a vypětím opuštěného žence na nekonečných lukách. Country prohnané větracím potrubím a drtičem na kosti. Tak se zjevuje smečka Those Poor Bastards shlukům věrných ve vybraných chvilkách už nějaký ten pátek. Už nějakou tu půlnoc. Ale tentokrát je vše trochu jinak.

Bez zmiňovaných nástrojových ingrediencí a bez svého parťáka. Sám Lonesome Wyatt pod nálepkou Lonesome Wyatt And The Holy Spooks. Tentokrát mimo hodinu běsů. Věřte, nevěřte, Lonesome Wyatt Vám bude teď po celé dny šeptat v barech, parcích, o přestávkách i při nákupu, že zklamání číhá za každým odpadkovým košem, v každých kalhotkách, konzervách i ve vašich nejbližších... Vítejte ve vlnách smutku.

Kytaru potopil kapitán LW kamsi na mořské dno, zasedl k piánu. Oči jak porcelánová panenka, pleť z mlžných oparů a bílého rumu. Vlasy vlhké od potu a vln grandiózního a zatraceně nekýčovitého sentimentu. Hlas odrážející se v opuštěném prostoru. Místo řevu polohlasé šeptání, vzlyk. Místo dunících bubnů loupání kloubů, šumění větru, ztrácející se tlukot srdce a lodní zvon. Místo splašeného country morytáty a poslední ukolébavky.

Jsou to křehké písně. Mnohdy až pod kůži se zarývající melodické popěvky. Intimní a neveselé. Začínají zvolna, zahalí Vás a nenápadně se rozplynou. Jako kouř ze spáleniště putující krajinou. Klávesy jsou neostré, spíš mlžící, pentlené mandolínou. A když už je člověk rozvláčněn a rozmlžen, ozve se v podivném tranzu cválající country Going Crazy. Tomu jezdci se do očí nedívej...

Lonesome Wyatt se zjevuje v podobách už takřka neexistujících. Jako novodobý minnesengr putující od domova k domovu a sdělující neveselé příběhy, strašák prozpěvující kramářské příběhy po vylidnění obchodních center. A trochu i z prázdnoty nořící se kněz, jehož kázání je pravdivé a tedy i neskutečně bolestivé. Rány se otvírají, tajemství unikají z úkrytu a krásné ženy se rozpouštějí v nicotě... Deprese, bezmoc, šílenství, paranoia, strach a smutek přetaveny v čirou krásu. Tleskám.

Edgar Alan Poe nezemřel... Tahle asociace je naprosto nepřeslechnutelná, nepřehlédnutelná. Fascinace mysteriózností, křehkost duše ukrytá za humor černější než pohřební průvod. Minimální progrese. Naopak, pokora k tradici a současně nekompromisnost. Tady se na podbízivost, masovost či, nedejbože, komerčnost nehraje. Tenhle pohled na svět Vás buď uhrane nebo mine.

Je tu řada klenotů - There is Nothing, Never Coming Home, Long, Long Ago, uvítací All I See Are Bones. Nebo jedna z nejkřehčích na albu - romantická záhrobní ukolébavka My Cold Heart.

To album ukládám vedle svého lůžka. Do tmy a do srdce. Zní staře a povědomě. Srůstáme... To album značkuji nálepkou folk - tohle je lidové až na kost. Ke kořenům. Hodnotím v nejvyšších patrech. Pouštím znovu...