S prací Nicka Launaye na svém předchozím albu 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 byli Midnight Oil zjevně natolik spokojeni, že mu producentské křeslo svěřili i při další návštěvě studia. Společně zachovali stejný kurz a v úsilí o moderní, vrstevnatý sound, rozvíjející původně punkové základy kapely, dosáhli v případě desky Red Sails in the Sunset ještě o něco konzistentnějšího výsledku. Spojení syrové energie a propracovaného aranžování je na zde účelnější a vzájemně provázanější, k aranžérskému přikrašlování dochází na místech, kde to dává smysl.
Nejambicióznější je v tomto směru závěr alba s hojným využitím syntezátorů a studiových efektů a s vyvrcholením v působivé a nezvykle členité kompozici Shipyards of New Zealand. Midnight Oil ale klamou tělem už zkraje, podobně jako na minulé desce. Nejen že píseň When the Generals Talk, pranýřující provázanost armády a průmyslu, nezvykle zpívá místo Petera Garretta bubeník a skladatel Rob Hirst (sólový vokál mu patří ještě v dravé vypalovačce Kosciusko), ale její hřmotný beat připomíná spíš základ pro nějaký dobový hiphopový track, což momentální tvář skupiny jasně odklání od punkrockové přímočarosti k novovlnnému eklektismu. A pestré je album celé. Vedle typických „olejovek“ ve svižném tempu s charakteristicky bojovnou akustickou kytarou (Sleep, Minutes to Midnight) nechybí třeba bluegrassová vložka v závěru skladby Who Can Stand in the Way nebo neotřelá kombinace... číst dále
S prací Nicka Launaye na svém předchozím albu 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 byli Midnight Oil zjevně natolik spokojeni, že mu producentské křeslo svěřili i při další návštěvě studia. Společně zachovali stejný kurz a v úsilí o moderní, vrstevnatý sound, rozvíjející původně punkové základy kapely, dosáhli v případě desky Red Sails in the Sunset ještě o něco konzistentnějšího výsledku. Spojení syrové energie a propracovaného aranžování je na zde účelnější a vzájemně provázanější, k aranžérskému přikrašlování dochází na místech, kde to dává smysl.
Nejambicióznější je v tomto směru závěr alba s hojným využitím syntezátorů a studiových efektů a s vyvrcholením v působivé a nezvykle členité kompozici Shipyards of New Zealand. Midnight Oil ale klamou tělem už zkraje, podobně jako na minulé desce. Nejen že píseň When the Generals Talk, pranýřující provázanost armády a průmyslu, nezvykle zpívá místo Petera Garretta bubeník a skladatel Rob Hirst (sólový vokál mu patří ještě v dravé vypalovačce Kosciusko), ale její hřmotný beat připomíná spíš základ pro nějaký dobový hiphopový track, což momentální tvář skupiny jasně odklání od punkrockové přímočarosti k novovlnnému eklektismu. A pestré je album celé. Vedle typických „olejovek“ ve svižném tempu s charakteristicky bojovnou akustickou kytarou (Sleep, Minutes to Midnight) nechybí třeba bluegrassová vložka v závěru skladby Who Can Stand in the Way nebo neotřelá kombinace didgeridoo a rockabilly v Helps Me Helps You. Druhá polovina písně Bells and Horns in the Back of Beyond zase nejen díky surfové kytaře připomene aranžérský rukopis Ennia Morriconeho.
Pokud je album Red Sails in the Sunset po produkční stránce krokem vpřed, co do hitovosti relativně strádá, ačkoli ani v tomto směru není zdaleka bezzubé. Parádním kouskem je píseň Best of Both Worlds, kritizující lhostejnost vůči zásadním globálním problémům. V jejím případě se rockový drajv příkladně doplňuje s pečlivě vystavěnou aranží, v níž se vokální, kytarová i rytmická linka bravurním způsobem navzájem popohánějí a ještě jim k tomu přizvukuje dechová sekce. Ještě chytlavější a přímočařejší je skladba Kosciusko, kde se autorům navíc povedlo působivé zřetězení asociací, když dali do souvislosti stáří nejvyšší australské hory se starobylostí aboriginské kultury a zároveň osobu polského povstaleckého generála, po němž je vrcholek pojmenován, s pocity původních obyvatel kontinentu dlouhodobě ponižovaných bílou většinou.
O křivdách, jakých se v minulosti Australané dopouštěli na Aborigincích, zpívají Midnight Oil často a vypráví o nich také sedmiminutová, hněvivě gradující skladba Jimmy Sharman's Boxers, ale palčivých témat otevírají Midnight Oil pochopitelně víc. Se stejným zanícením se věnují otázkám devastace životního prostředí ve jménu zisku (Who Can Stand in the Way, Bells and Horns in the Back of Beyond), sociální kritice (Sleep, Shipyard of New Zealand) nebo hrozbě globální katastrofy (Minutes to Midnight nebo Harrisburg o havárii jaderného reaktoru ve stejnojmenném pennsylvánském městě – nabízí se otázka jakou lokalitu by skupina zvolila o dva roky později...).
Přes všechnu angažovanost ale Midnight Oil nedělají z rock'n'rollu služebníka politických proklamací. Že pro ně hudba není druhotná, prozrazuje jak urputné nasazení, jakým ohromují na koncertech, tak zmíněná svědomitá práce se studiovou podobou písní. Ta začíná nést plody v podobě zvýšeného zájmu o kapelu ve světě. Albu Red Sails in the Sunset se dokonce podařilo nakouknout do amerického albového žebříčku a to byla navíc jen předzvěst mnohem masivnějšího a zcela zaslouženého úspěchu.
Komentáře