Neil Young - Le Noise

Daniel Lanois je z těch producentů, kteří při práci nestojí tiše v koutě. Svoje představy o vznikajícím díle má ve zvyku prosazovat rovnocenně se záměry toho kterého interpreta. Desky, na nichž se podílí, a zejména jejich zvukové prostředí, tak většinou nesou zřetelnou pečeť jeho rukopisu. Neil Young je podobný beran, který má rád všechno pod kontrolou a podle svého. Zároveň ale pořád rád zkouší něco nového a skutečnost, že svoje další album svěřil právě do Lanoisových rukou, je toho důkazem. Postavil se před mikrofon sám s kytarou a osmi novými písněmi a Lanoise nechal, ať dělá, co umí. S tím, že se producent tentokrát nespokojí s pouhým dohledem, počítal a deklaruje to už slovní hříčkou v titulu alba.

Riskantní spojení ale vyšlo báječně. Lanoisovou doménou je vytváření atmosféry, dojmu otevřeného prostoru, decentních ale působivých zvukových krajin. V takovém duchu si pohrál i s Youngovou zboosterovanou kytarou ale především s písničářovým hlasem. Ten zahalil mihotavou aurou z dozvuků a ech, která do skladeb vnáší pocit rozlehlosti a lehkého neskutečna. Ovšem naštěstí jen v takové míře, aby to neodvádělo pozornost od sdělení a nepřebíjelo vřelost a intimitu, což by byla při kvalitě všech osmi písní věčná škoda. Young, nerozptylovaný kapelou za zády, navíc zpívá velmi soustředěně a naléhavě, v Lanoisových éterických kulisách se neztrácí a zůstává ústředním hrdinou.

Některé songy, jako třeba hned úvodní Walk with Me, nepostrádají silný rockový tah a dokážeme si snadno představit, jak by jim to třeba s Crazy Horse slušelo. I v tomto solitérském provedení ale mají svoje kouzlo, Lanoisovo ošetření nicméně zaostřuje na trochu jiné kvality. Místo potu a kolektivní extáze jde v této hře spíš o krásu a tajemství zvuku. Pro Youngovu zálibu v co nejsyrovějších nahrávkách je vůbec netypické, aby si studiovou kosmetiku pouštěl takhle k tělu. Na Le Noise se k tomu odhodlal a výsledek je skvělý.

Ve dvou případech z osmi (Love and War, Peaceful Valley Boulevard) mění Neil Young elektrickou kytaru za akustiku. Album to chrání od monotónnosti, zároveň ale obě písničky nijak nevybočují z celkového ladění. I ony obsahují tu těžko postižitelnou lanoisovskou „prostorovost“ a hřmotné vazbení těch ostatních zase bez rytmiky dostává důvěrnější rozměr. Nahrávka je díky tomu neobyčejně vnitřně soudržná, čistá a průzračná. Radost z krásných písniček se snoubí s potěšením z jejich vytříbeného zvukového provedení. Střet dvou silných osobností nedopadne vždycky podle očekávání, ale v tomto případě to klaplo dokonale.