"Lovu zdar!" sice přináší deset plnohodnotných skladeb a jedno krátké outro na závěr, zaujme ale už na první pohled. Obálka včetně bookletu se totiž doopravdy povedla. Hlavní zásluhu na tom má asi malíř Tomáš Prchal, který si s přebalem opravdu pohrál. A to není celé, booklet obsahuje dvě opravdu vtipné "zvířecí scenérie" (z každé strany jednu). Na nich si můžete prohlédnout například výjev lidského druhu jakožto lovné zvěře. Toť na úvod, lovu zdar a pustíme se do samotné nahrávky.
Hned na začátek nutno říct, že kluci od debutu "100% Karate" ušli velký kus cesty a hudebně vyspěli. Pro ty, co se dosud s jejich tvorbou nesetkali: Nuck Chorris Gang kombinuje bluesové riffy a rockové kytary s hip hopem. Některé čistě bluesové ostrůvky patří k tomu nejlepšímu, co na albu najdete. Hned první "Být či nebýt" je toho důkazem, není jednoduché si nožkou nepodupávat do rytmu, velmi snadno se necháte unést příjemnou náladou jihu. Nakonec tahle vážnější tvář je sympatičtější než ta "lehčí". Druhá "Kozy" zase sází na schválně przněnou výslovnost angličtiny, nad kterou se chtě nechtě musíte minimálně pousmát; pod názvem ale žádnou lehkou tematiku nečekejte. Příjemně zní i saxofon na úvodu "Pěkné", samotná skladba se poté pomalu houpe v čistě hiphopovém kabátu s typickým kytarovým bluesovým pozadím, které následně víceméně provází celé album.
Nejvtipnějším textem se pyšní asi "Otesánek" a psychicky poněkud náročný "Mlýnek".... číst dále
"Lovu zdar!" sice přináší deset plnohodnotných skladeb a jedno krátké outro na závěr, zaujme ale už na první pohled. Obálka včetně bookletu se totiž doopravdy povedla. Hlavní zásluhu na tom má asi malíř Tomáš Prchal, který si s přebalem opravdu pohrál. A to není celé, booklet obsahuje dvě opravdu vtipné "zvířecí scenérie" (z každé strany jednu). Na nich si můžete prohlédnout například výjev lidského druhu jakožto lovné zvěře. Toť na úvod, lovu zdar a pustíme se do samotné nahrávky.
Hned na začátek nutno říct, že kluci od debutu "100% Karate" ušli velký kus cesty a hudebně vyspěli. Pro ty, co se dosud s jejich tvorbou nesetkali: Nuck Chorris Gang kombinuje bluesové riffy a rockové kytary s hip hopem. Některé čistě bluesové ostrůvky patří k tomu nejlepšímu, co na albu najdete. Hned první "Být či nebýt" je toho důkazem, není jednoduché si nožkou nepodupávat do rytmu, velmi snadno se necháte unést příjemnou náladou jihu. Nakonec tahle vážnější tvář je sympatičtější než ta "lehčí". Druhá "Kozy" zase sází na schválně przněnou výslovnost angličtiny, nad kterou se chtě nechtě musíte minimálně pousmát; pod názvem ale žádnou lehkou tematiku nečekejte. Příjemně zní i saxofon na úvodu "Pěkné", samotná skladba se poté pomalu houpe v čistě hiphopovém kabátu s typickým kytarovým bluesovým pozadím, které následně víceméně provází celé album.
Nejvtipnějším textem se pyšní asi "Otesánek" a psychicky poněkud náročný "Mlýnek". Když ne první, tak alespoň druhá zmíněná skladba vás jisto jistě dosyta pobaví. Už alespoň budete vědět, co si pouštět pro obveselení po dnu blbec. Vtip a nadhled jsou vůbec kapele vlastní a nešetří jimi a je to jedna z věcí, která dělá svěřence Nucka Chorrise zajímavými a na české scéně neobvyklými. Ať pátrám v paměti, jak chci, nenapadá mě jediné jméno, které bych dokázal žánrově přirovnat. Jedině snad Ajsbího Elektrick Mann. Výhodou (i nevýhodou) je mix žánrů, který může přilákat fanoušky z více táborů. "Lovu zdar!" se může pyšnit i několika zajímavými hosty. Jakub Štěpánik z Hoochie Coochie Band si zahrál ve dvou skladbách na foukací harmoniku. Rudolf Brančovský z Poletíme? si zase v "Otesánkovi" zadrnkal na banjo. V závěrečné instrumentálce si na trumpetu pro změnu zahrál téměř osmdesátiletý jazzový skladatel Jaromír Hnilička.
Určitou slabinu bych viděl ve zpěvu. Jakmile jsou na řadě melodické linky, skřípe to a není to zrovna košer. Na druhou stranu melodický zpěv zrovna nepatří mezi základní kameny hudby Nucka Chorrise. Jejich nový zvířecí počin je příjemným zpestřením domácí tvorby, baví a svým neotřelým způsobem plní sluchovody pohodovou hudbou. Sice by to chtělo ještě vypilovat texty, které jsou možná až příliš "o ničem", po stránce muzikantské je ale slyšet, že o úplné amatéry nejde. I když jednotlivé songy si jsou docela podobné a někdy se odlišují spíše detaily než nějakým zásadnějším rozdílem v rytmice. Ale ať už kvůli nádhernému přebalu, či sympatické tvorbě, přece jen je nějaký důvod, proč si stříbrnou placku Nuck Chorris Gang pořídit a zaposlouchat se do jejích příjemných bluesových riffů.
Komentáře