zavřeli do studia, kde ho nechali fungovat. Zřejmě si i oni uvědomovali jeho výjimečnost. Moc dobře věděli, že stál v pozadí úspěchu Golden Kids, moc dobře věděli, že vede doprovodnou kapelu Bacily Václava Neckáře. A toho chcete mít na své straně. A tak se Ota Petřina začal profilovat jako studiový hráč a aranžér: jeho jméno najdeme napsané na Neckářově koncepčním dvojalbu "Planetárium", dvou čásech trilogie "Příběhy, písně a balady" nebo na počinech Petry Janů. Výrazně se podílel i na první oficiálně vydané desce sourozenců Ulrychových "13HP".
Měl prostor i na vlastní tvorbu - a světě, div se, obě jeho sólovky "Super-robot" a "Pečeť" vyšly. Letos by Ota Petřina oslavil pětasedmdesátiny, vydavatelství Supraphon proto desky spojilo do jednoho kompletu a v remasterované verzi znovu nechalo vylisovat na vinyly. Každá dostala svůj vnitřní obal s replikou původního coveru společně s texty. Oba se skrývají v rozevíracím gatefoldu, který přejal poněkud nevýrazný modrý design z 2CD verze obou nahrávek. Škoda, na kvalitu hudebního materiálu to ale naštěstí vliv nezanechalo.
Obzvláště v roce 1978 vydaný "Super-robot" se řadí k tomu dodnes nejvýraznějšímu, co můžeme z dob minulých označit za art rock. Petřina si nahrávku nechal otextovat Zdeňkem Rytířem a ten má na jejích kvalitách nesmazatelný podíl. Výrazně metaforické texty, jež se noří do existenciální melancholie, životních ztrát i nevlídných vizí budoucnosti (tady jako kdyby si... číst dále
zavřeli do studia, kde ho nechali fungovat. Zřejmě si i oni uvědomovali jeho výjimečnost. Moc dobře věděli, že stál v pozadí úspěchu Golden Kids, moc dobře věděli, že vede doprovodnou kapelu Bacily Václava Neckáře. A toho chcete mít na své straně. A tak se Ota Petřina začal profilovat jako studiový hráč a aranžér: jeho jméno najdeme napsané na Neckářově koncepčním dvojalbu "Planetárium", dvou čásech trilogie "Příběhy, písně a balady" nebo na počinech Petry Janů. Výrazně se podílel i na první oficiálně vydané desce sourozenců Ulrychových "13HP".
Měl prostor i na vlastní tvorbu - a světě, div se, obě jeho sólovky "Super-robot" a "Pečeť" vyšly. Letos by Ota Petřina oslavil pětasedmdesátiny, vydavatelství Supraphon proto desky spojilo do jednoho kompletu a v remasterované verzi znovu nechalo vylisovat na vinyly. Každá dostala svůj vnitřní obal s replikou původního coveru společně s texty. Oba se skrývají v rozevíracím gatefoldu, který přejal poněkud nevýrazný modrý design z 2CD verze obou nahrávek. Škoda, na kvalitu hudebního materiálu to ale naštěstí vliv nezanechalo.
Obzvláště v roce 1978 vydaný "Super-robot" se řadí k tomu dodnes nejvýraznějšímu, co můžeme z dob minulých označit za art rock. Petřina si nahrávku nechal otextovat Zdeňkem Rytířem a ten má na jejích kvalitách nesmazatelný podíl. Výrazně metaforické texty, jež se noří do existenciální melancholie, životních ztrát i nevlídných vizí budoucnosti (tady jako kdyby si Rytíř poprvé prošlapával terén důkladně prozkoumaný na albové "Trilogii" Olympiku). A stejně nelacinou cestou šel i Petřina.
Najdeme zde hned dvě rozsáhlé kompozice přesahující stopáž deseti minut: "Já nejsem já" a "Super-robot". Žádná ze skladeb přesto nevybočí z rozjímavého pomalého tempa. Petřina chce mít svého posluchače hluboko zavrtaného do svých kytarových vrstev, vtahuje ho do svého zadumaně pesimistického světa.
Zároveň kolekce sedmi písní hladce spojuje artrockové rozjímání s nepřeslechnutelným bluesovým fundamentem (tematicky v "Tak zazpívej jí blues", formálně v krásné "Čas neodeslaných dopisů"), o nějž se rozsáhlé, perfekcionisticky vystavěné hudební výlety, které nepřekypují posluchačsky vděčnými háčky, mohou opřít. "Super-robot", navzdory zřejmé produkční propracovanosti, nepůsobí nijak přepjatě a ponechává si jistou syrovou zemitost.
Zejména v posledním jmenovaném aspektu představuje o pět let později vydaná "Pečeť" pravý opak. Angažmá vokální skupiny C&K Vocal a hlavně Smyčcové skupiny Rudolfa Weidermanna totiž skladbám, které tentokrát otextoval další mistr písňové lyriky Pavel Vrba, přidalo na až nesympatické míře patosu. Albu sice opět dominují dva dlouhé opusy - tentokrát patnáctiminutová jednosměrná konverzace se slavným spisovatelem "Hemingway" a desetiminutovka "Obálka" s prapodivnou textovou berličkou v podobě zdvojování oné poslední slabiky u instrumentálu přivlastňovacího zájmena svoje -, jenže oba vyznívají poněkud vykonstruovaně. Kamsi zmizela ta upřímnost, jež tak zdobila předchozí studiovku.
Mnohem uvolněnějším dojmem tak působí v zásadě obyčejné písničky jako "Kopřiva", nasycená jakousi čistou romantikou, nebo miniaturka "Syn", která by se, pravda, bez toho lesa smyčců obešla. Zazáří i akustická instrumentálka "Phalaenopsis". Na tu navazuje strukturou komplikovaný "Odchod", jenž dává plný prostor Vrbově umu popsat situaci výstižnou zkratkou. Tady do sebe zapadlo vše naprosto hladce, zato v delších celcích se kýženou soudržnost mezi mnoha vrstvami daří držet jen částečně.
V přímém srovnání "Pečeť" (číselně vyjádřeno 7/10) vedle "Super-robota" (9/10) poněkud bledne. I tak obě díla patří k velice výrazným hudebním výbojům přelomu znormalizovaných sedmdesátých let do dekády následující. Navíc je to i po letech art rock, vyvzdorovaný, svůj, posluchačsky náročnější, který skutečně z dobové produkce výrazně vybočuje. Na těchto dvou nahrávkách se podařilo zkoncentrovat to, čím Ota Petřina doopravdy byl - tady totiž sloužil pouze své vlastní vizi. Dlouhá léta připravované třetí album už předčasně zemřelý multiinstrumentalista dokončit nestihl. Jak by asi znělo?]]>
72.00%
76.67%
Komentáře