Mnozí praví, že Papa Roach ze sebe to nejlepší vydali už v dobách "Infest" a "Lovehatetragedy". Minimálně do "The Paramour Sessions" bych je ale ještě nezatracovala a "Getting Away With The Murder" z roku 2004 bych se nebála označit za vrchol jejich kariéry. V letošním roce do studia nakročili už posedmé a na nahrávací dýchánek pozvánku zaslali Jamesi Michaelovi, zpěvákovi ze Sixx:A.M, který v minulosti spolupracoval například s Kelly Clarkson nebo The Rasmus a produkoval hlavně poslední řadovku Papa Roach "Metamorphosis".
Na ní hudebníkům plán zase až tak moc nevyšel, strhala ji jak kritika, tak i velká část fanouškovské základny (pokud vůbec kapele nedala kopačky už na počinech předešlých). Na každé nové desce je každopádně výborné to, že si svou reputaci můžete zase napravit, takže do toho Papa Roach šli s Michaelem i podruhé. A nebáli se posluchače navnadit slovy, jak pod jejich rukama právě vzniká album jejich kariéry a že mají očekávat velkolepý návrat ke kořenům. Zkrátka takové to typické promo tlachání, kterému vždy tak ochotně věříme. A často býváme sprostě podvedeni...
První vypuštěný singl "Still Swingin" byl ale až moc dobrý a sváděl k domněnce, že kapela si tentokrát ve svých prohlášeních výjimečně ani nevymýšlela. I když přívlastek dobrý není ten správný - je to pecka, která patří do zlatého fondu tvorby skupiny. Skutečně zavání starými léty. Je to svižný nu-metal, takový, jaký ho máme nejraději, dostatečně... číst dále
Mnozí praví, že Papa Roach ze sebe to nejlepší vydali už v dobách "Infest" a "Lovehatetragedy". Minimálně do "The Paramour Sessions" bych je ale ještě nezatracovala a "Getting Away With The Murder" z roku 2004 bych se nebála označit za vrchol jejich kariéry. V letošním roce do studia nakročili už posedmé a na nahrávací dýchánek pozvánku zaslali Jamesi Michaelovi, zpěvákovi ze Sixx:A.M, který v minulosti spolupracoval například s Kelly Clarkson nebo The Rasmus a produkoval hlavně poslední řadovku Papa Roach "Metamorphosis".
Na ní hudebníkům plán zase až tak moc nevyšel, strhala ji jak kritika, tak i velká část fanouškovské základny (pokud vůbec kapele nedala kopačky už na počinech předešlých). Na každé nové desce je každopádně výborné to, že si svou reputaci můžete zase napravit, takže do toho Papa Roach šli s Michaelem i podruhé. A nebáli se posluchače navnadit slovy, jak pod jejich rukama právě vzniká album jejich kariéry a že mají očekávat velkolepý návrat ke kořenům. Zkrátka takové to typické promo tlachání, kterému vždy tak ochotně věříme. A často býváme sprostě podvedeni...
První vypuštěný singl "Still Swingin" byl ale až moc dobrý a sváděl k domněnce, že kapela si tentokrát ve svých prohlášeních výjimečně ani nevymýšlela. I když přívlastek dobrý není ten správný - je to pecka, která patří do zlatého fondu tvorby skupiny. Skutečně zavání starými léty. Je to svižný nu-metal, takový, jaký ho máme nejraději, dostatečně rázný a chytlavý. Jacoby Shaddix si v songu opět zavzpomínal, jak dobře mu to dřív rapovalo ("Never change, never break, I'm the real, you're the fake," vztekle plive). Dokonce ani krátká dubstepová vsuvka uprostřed není otravná a nenutí posluchače zavracet oči. Skupina však moc dobře věděla, proč jako první ochutnávku vypustit právě tuto skladbu. Z celého tracklistu je to opravdu nejvydařenější věc. Lákavý lep, na který jsme ochotně skočili, ale žádný další jsme už nedostali.
Jedno musím vyzdvihnout i tentokrát. Ani na sedmé studiové nahrávce muzikanti nevyměkli. Jako někteří jejich souputníci nestojí o flirt s rádiovým rockem a nepouštějí se do žádných nešťastných elektronických experimentů. "Silence Is The Enemy" je sice založená na klávesovém motivu, věci jako "Before I Die" nebo "As Far As I Remember" taky začínají až moc podezřele popíkově, jinak je to ale stále charakteristický sound, ve kterém si víceméně jedou celých devatenáct let. Dokonce se zdá, že se tentokrát do strun opřeli s ještě o něco větší razancí. V textech se Shaddix opět topí ve své nenávisti, rebélii a depresi a stále se mu ty nespočetně opakované fráze dají věřit.
Všechno je to tak nějak fajn, ale jenom jako hudební kulisa. Slušně zahraný rock, který neurazí, dobře se poslouchá při jízdě autem nebo na mejdanu s kámoši, ale nic víc. S minimem skladeb, které by si člověk jednotlivě vyhledával i v budoucnu. Jako další z potenciálních hitů bych viděla ještě již zmiňovanou "Silence Is The Enemy", rebel teens friendly, hymnu s klasickou výtkou "they never listen a word we say" nebo náležitě našlápnutou a rozjetou "Breathe You In". "Leader Of The Broken Hearts", na které kapela trochu ubrala v tempu a Shaddix ztišil hlas, za zmínku také stojí, aspoň do refrénu.
Zbytek je už jenom blouděním mezi již provařenými a stokrát (třeba i u jiných kapel) slyšenými variacemi s absencí momentu překvapení. Sloky nebaví, refrény jsou plné rockových klišé a celkově je to všechno taková povrchní záležitost, ke které se už ani nechce vracet, natož se více nořit do její architektoniky. Ostatně na desátý poslech tam vážně neuslyšíte nic jiného než to, co jste slyšeli už na ten první. Předpokládám, že skalním fanouškům to může stačit i tentokrát. Svou pravidelnou dávku nasranosti, tvrdých kytar a nekompromisních textů dostanou od rockerů naservírovanou i na "The Connection". Těm ostatním doporučuju svůj drahocenný čas věnovat spíše poslechu jiných nových desek než té od Papa Roach. O nic nepřijdou.
Komentáře