V západních Čechách jsem vlastně nikdy nebyl. Atmosféra jako ze sudetského westernu, syrový kraj, s nímž se dějiny nijak nemazlily, větrem ošlehaní desperáti usazení na svých místech v hospodách čtvrté kategorie, kteří nejdou pro ránu daleko, ale hluboko do kostí mají vetkané hodnoty jako čest a odvaha. Svět, který svou muzikou popisují pánové z Povodí Ohře, má ale rozhodně svou temnou romantiku.
Když se před dvěma lety v prvních sekundách prvotiny ozval surový výkřik "Povodí Ohře!!!", bylo to jakési oznámení: "To jsme my!" Teď, po tornádu, jež kapela v ranku alternativního rocku způsobila, po vymetení všech možných hudebních štací i ocenění Vinyla 2018, je ten výkřik, který otevírá i novinku "Dva trámy na kříž", stejný, a přece trochu jiný. Když se z ticha vyloupne otřískaný hlas frontmana Sisiho, dává spíše na srozuměnou: "Pořád jsme tady!" a chce se dodat: "Pořád máme/mají co říct." Povodí Ohře se tak naštěstí nestanou zázrakem s jednou deskou, sevřená novinka je více než důstojným pokračováním.
Albem se jako vnitřní motiv vine napětí mezi sakrálním a profánním, mezi malými, často tragickými lidskými osudy a jejich cestami Páně ("Stará zem"), které možná určuje něco, co je přesahuje. Kontrast je nenápadně obsažen už v samotném titulu - dva kusy dřeva se mění v posvátný symbol, ale také symbol utrpení. Jiří Sochor alias Sisi se na mnoha místech obrací k Ježíši, k Bohu - jedna ze skladeb se jmenuje "Litanie" (je... číst dále
V západních Čechách jsem vlastně nikdy nebyl. Atmosféra jako ze sudetského westernu, syrový kraj, s nímž se dějiny nijak nemazlily, větrem ošlehaní desperáti usazení na svých místech v hospodách čtvrté kategorie, kteří nejdou pro ránu daleko, ale hluboko do kostí mají vetkané hodnoty jako čest a odvaha. Svět, který svou muzikou popisují pánové z Povodí Ohře, má ale rozhodně svou temnou romantiku.
Když se před dvěma lety v prvních sekundách prvotiny ozval surový výkřik "Povodí Ohře!!!", bylo to jakési oznámení: "To jsme my!" Teď, po tornádu, jež kapela v ranku alternativního rocku způsobila, po vymetení všech možných hudebních štací i ocenění Vinyla 2018, je ten výkřik, který otevírá i novinku "Dva trámy na kříž", stejný, a přece trochu jiný. Když se z ticha vyloupne otřískaný hlas frontmana Sisiho, dává spíše na srozuměnou: "Pořád jsme tady!" a chce se dodat: "Pořád máme/mají co říct." Povodí Ohře se tak naštěstí nestanou zázrakem s jednou deskou, sevřená novinka je více než důstojným pokračováním.
Albem se jako vnitřní motiv vine napětí mezi sakrálním a profánním, mezi malými, často tragickými lidskými osudy a jejich cestami Páně ("Stará zem"), které možná určuje něco, co je přesahuje. Kontrast je nenápadně obsažen už v samotném titulu - dva kusy dřeva se mění v posvátný symbol, ale také symbol utrpení. Jiří Sochor alias Sisi se na mnoha místech obrací k Ježíši, k Bohu - jedna ze skladeb se jmenuje "Litanie" (je založená na upraveném fragmentu textu básníka Zdeňka Rotrekla), ze staršího singlu již známý song "Vašek" začíná jako modlitba...
Deska je plná hledání alespoň špetky naděje v temném světě, ale také cestiček, jak tohoto spasení dosáhnout ("Myslíš si, že stačí / hodit žebrákovi / před kostelem / do klobouku / pár mincí"). Vznešené duchovno ale sráží na zem syrovost obrazů, náznakových vizí posranejch životů i surovost lyrických obrazů, které nacházejí krásu v nevyřčené děsivosti ("A ptáci vyzobávají / přehršle hojnosti v tvých / jantarových dlaních" - "Jantarové dlaně"). Průsečíkem je ostatně přiznaná koncepčnost desky, jež dělá z oblasti Sudet a boje tamních lidí, nezáleží přitom na tom, ze které strany hranice jsou, skutečnou hrdinku nahrávky.
Temné texty jdou ruku v ruce s temnou, špinavou hudbou. Ta se pohybuje od hypnotických balad až ke křičeným pasážím s punkovým drivem, v nichž je obsažena celá bolest autenticky rozervané duše západočeského pohraničí. Povodí Ohře si libují v rozporech: hrubě střiženou, neučesanou sloku tak nečekaně naruší melodický refrén, který se ale při dalším opakování nechá zpracovat - jako by sám podlehl tíze okolností - do té neurvalé, desperátské podoby. Onen étos zaplivané garáže, hlučný, disonantní, nekompromisní, halí celou nahrávku a propůjčuje jí kompaktní, sugestivní atmosféru. Přese všechno má ale každá skladba svůj háček, svůj nápad, kterým se do posluchačovy mysli zatne, chytne a nepustí. A napsat song právě takhle, to je vzácná schopnost.
Chlapi z povodí Ohře na své druhé řadovce neusnuli na vavřínech a nepokoušejí se bezezbytku replikovat kouzlo společného debutu - to by ostatně neklidná duše frontmana a textaře Sisiho asi ani nedovolila. Ubylo jakési implicitní příběhovosti prvního alba. "Dva trámy na kříž" si více pohrávají se symboly, náladami, pocity a atmosférou a nahlížejí do temné duše pohraničí. Příběh Povodí Ohře se tak nadále rozvíjí, svébytně, s jasně definovanými základy zvuku a přístupu k věci.
Komentáře