Progres 2 - Tulák po hvězdách

Po všech slibech a odkladech tu máme po třiceti letech od posledního albového počinu novou nahrávku progresivně laděné kapely a legendy s názvem Progres 2. Nutno dodat, že ne ledajakou. Mnozí posluchači možná čekali, že půjde o pouhé písně, jak to u takových legend s takovouto nahrávací pauzou obyčejně bývá. Jenže opak je pravdou, i když ne tak docela. Soubor natočil své asi doposud nejambicióznější dílo, které klade velký důraz na posluchačovu pozornost. Je třeba však vše uvést vše na pravou míru a hlavně popořadě.

Kniha "Tulák po hvězdách" od spisovatele Jacka Londona z roku 1915 se stala předlohou pro stejnojmennou nahrávku souboru a nutno říci, že složitost celého částečně filozoficky pojatého díla se táhne deskou jako zlatá nit. Životní příběh Derrella Standinga, nespravedlivě uvězněného za vraždu svého profesora, a jeho následné mučení a zavírání do svěrací kazajky (do lisu), je zde vyprávěno s patřičnou sugescí. Navození malé smrti je zde naprosto uvěřitelné a cestování duše po drahách reinkarnací, kamsi ke hvězdám (po hvězdách), je asi vrcholem desky. Následné vyprávění příběhů o osudových ženách, které Tulákovi v posmrtných životech zkřížily cestu (Paní Óm, Igar, Arunga, Selpa), je zde už trochu vytržené z kontextu, ale plně odpovídá složitosti předlohy.

Progres 2 na nové desce zůstali hudebně věrni svému odkazu. Už ve skladbě "Výš - prolog", která celé album (a příběh) uvádí, odkazuje na konečnou tečku z provotiny "Barnodaj" v podobě "Good Bye". Tu si zde zahrál i bývalý baskytarista Emanuel Sideridis. Hned po ní kapela "Rudou zlobou" nekompromisně zatahuje posluchače do děje. Rázem se ocitne ve věznici San Quentin, kde je svědkem života hlavního hrdiny, který je plný bezpráví a zlovůle vůči jeho osobě.

Odsud nahrávka plyne ve vypravěčském duchu, tak jak jsou znalci hudby této formace zvyklí z alb "Třetí kniha džunglí" či "Mozek". Ostatně mezi těmito díly zhruba polovina desky stylově osciluje. Písně na sebe navazují jak tematicky, tak hudebně. Čtveřice spojených kompozic "Bezpráví", "V lisu", "Cesta ven" a "Malá smrt" představuje esenci toho nejlepšího, co kdy vůbec Progres stvořili. Přináší určitou teatrálnost a vzbuzují v posluchači představivost. Role jsou jasně identifikovatelné. Pelc jako vězeň konfident, Kluka jako dozorce a Váně coby doživotně odsouzený vězeň Standing.

Následuje Dragounova zvláštnost s hitovými ambicemi v podobě "Poznám tě". Po skladbě "Moře", se však do té doby jednolitý celek změní v písňové pásmo, kde je patrný rukopis jednotlivých členů. Tu je možné si vzpomenout na sólovou kariéru Pavla Váněho či Romana Dragouna a v ozvěnách jsou slyšeny tóny Futura. Je to však logické - jak již bylo naznačeno, je taková i předloha, která rovněž kmitá z jednoho období do druhého bez velké návaznosti.

Kapela, složena ze silných individualit, působí na desce velmi kompaktním celkem. Nikdo netrčí, nikdo zbytečně neexhibuje, tak jak to u jiných progresivně laděných alb bývá zvykem. Z nahrávky ční až nečekaně skvělá vyrovnanost. O pěvecké party se rovným dílem dělí Váně, Dragoun a Kluka. Nutno říci, že jim to zpívá skvěle. Pavel Pelc zde má netradičně jen jednu malou zpívanou roli, tu však vyvažuje svým neodmyslitelným, doprovodným hlasem a samozřejmě skvělou hrou na basu. Rovněž Váně svou zdánlivě úspornou hrou doplňuje všudybylskou kytaru Miloše Morávka, která krásně vyšívá a podporuje Dragounovy klávesové stěny. Tradiční bicí Zdeňka Kluky, jehož styl je po těch letech tak snadno rozpoznatelný, už snad ani není třeba zmiňovat.

Jak se tedy celkově na album "Tulák po hvězdách" dívat? První, příběhová část je naprosto odzbrojující. Souzní. Vede posluchače od zrady přes mučení do kobky, tam do lisu až k samotnému putování po minulých životech. Druhá část, písňová, je rozbitější. Přesto přináší taková nádherná vyznání jako "Paní Óm" či příběh Pilátova vojáka, který byl svědkem ukřižování, "Vracím se k tobě".

Pokud lze něco desce vytknout, je to právě její zvláštní, trochu nevyrovnaný konec, bez jakéhokoli epického vrcholu. Budí dojem dolepovaného, nikoli nutně špatného, přídavku. Skladba "Blues" je již jakési ukolébání, jak už název napovídá, v rytmu dvanáctky, a tvoří tečku v duchu zmíněného prologu "Výš".

Jak již bylo napsáno, "Tulák po hvězdách" klade na posluchače nárok nejvyšší - je nutné alespoň rámcově znát předlohu, protože jinak se snadno může stát, že mu celé dílo nebude dávat smysl. Což by byla škoda. Zde je nutno vyzdvihnout texty Martina Kudličky, které věrně odrážejí děje popisované v knize, a tři písně otextované Ivanem Petlanem, které za těmi Kudličkovými nijak nepokulhávají.

Touha po svobodě, to je leitmotiv Tuláka. Lidská schránka je jen oblekem na duši a ta, i když tělo trpí či zemře, může volně cestovat. Nic tím nekončí. A touto myšlenkou šli i samotní Progres 2. Zůstali názorově i hudebně svobodní. Nenechali se svázat minulostí ani moderními vlivy, i když přemostění, po kterém Váně & spol. přecházejí, je zřejmé a logické. Při nahrávání hleděli spíše do budoucnosti, přesto to jsou stále staří dobří Progresáci a jejich reinkarnace po třiceti letech dává v tomto případě setsakramentský smysl.