Překvapení číslo jedna strhlo obří tsunami nekonečných refreshů zainteresovaných webových stránek a blogů. Všichni byli hladoví po novém materiálu. Radiohead nakonec poskytli předplatitelům album o den dříve. Překvapení číslo dva. Překvapení číslo tři se dostaví po prvním poslechu a zdá se, že zbožné přání části fanouškovské obce je, aby bylo na pokračování. Vysvětlím.
Po žánrových eskapádách a stylotvorných obratech snad každý fanoušek čeká, kam se Radiohead s novým albem posunou. Název King of Limbs je prý odvozen od tisíc let starého dubu, který se nachází v lese Wiltshire’s Savernake. Ten je vzdálen necelé čtyři kilometry od místa, kde Radiohead nahráli předchozí album In Rainbows. A jako by se tato nevelká vzdálenost promítla do celkového vyznění King of Limbs. Trochu mě napadá přirovnání Kid A – Amnesiac (Amnesiac rozvíjelo Kid A). Jen v menším měřítku, ve kterém se ani tentokrát nestali svojí vlastní karikaturou. Tak jako In Rainbows je i King of Limbs obnaženo až na dřeň, u které by vás ani nenapadlo, že je dílem pěti lidí. Chvíli jsem si říkal, že to celé zní jako sólová deska Thoma Yorka, na které hostuje zbytek kapely. Narozdíl od předchozí tvorby mám bohužel pocit, že těsně kličkují mezi minulostí vlastních standardů a někdy o ně hrubě zavadí. Věc, která mne mrzí možná nejvíc, je to, že skladby buďto nevzbuzují větší emoce, nebo postrádají výraznější nápad. Překvapení číslo čtyři.
První polovina... číst dále
Překvapení číslo jedna strhlo obří tsunami nekonečných refreshů zainteresovaných webových stránek a blogů. Všichni byli hladoví po novém materiálu. Radiohead nakonec poskytli předplatitelům album o den dříve. Překvapení číslo dva. Překvapení číslo tři se dostaví po prvním poslechu a zdá se, že zbožné přání části fanouškovské obce je, aby bylo na pokračování. Vysvětlím.
Po žánrových eskapádách a stylotvorných obratech snad každý fanoušek čeká, kam se Radiohead s novým albem posunou. Název King of Limbs je prý odvozen od tisíc let starého dubu, který se nachází v lese Wiltshire’s Savernake. Ten je vzdálen necelé čtyři kilometry od místa, kde Radiohead nahráli předchozí album In Rainbows. A jako by se tato nevelká vzdálenost promítla do celkového vyznění King of Limbs. Trochu mě napadá přirovnání Kid A – Amnesiac (Amnesiac rozvíjelo Kid A). Jen v menším měřítku, ve kterém se ani tentokrát nestali svojí vlastní karikaturou. Tak jako In Rainbows je i King of Limbs obnaženo až na dřeň, u které by vás ani nenapadlo, že je dílem pěti lidí. Chvíli jsem si říkal, že to celé zní jako sólová deska Thoma Yorka, na které hostuje zbytek kapely. Narozdíl od předchozí tvorby mám bohužel pocit, že těsně kličkují mezi minulostí vlastních standardů a někdy o ně hrubě zavadí. Věc, která mne mrzí možná nejvíc, je to, že skladby buďto nevzbuzují větší emoce, nebo postrádají výraznější nápad. Překvapení číslo čtyři.
První polovina alba King of Limbs evokuje hektičnost dnešní doby. Vysoké tempo perkusivních repetetivních smyček, kolem nichž v podobném zakuklení rotují soubory jemných akustických nástrojů. Fabulace zasněnosti. Hektický únik z přetechnizovaného světa? Jako kdyby Yorke a spol. seděli na miniaturních židlích a hráli na miniaturní nástroje, jejichž rozměrový deficit dohánějí tempem. A musím říct, že tato poloha malých hyperaktivních bytostí ze snového světa mi vyhovuje. Druhá polovina pak nabízí vyklidnění, ústup elektroniky živým nástrojům a baladickým formulím. Po divokém civilizačním úniku přichází spirituální oáza. A také sofistikovanost. Posluchači dostanou svoji dávku alternativních balad, jejíž slzopudné účinky vyprchaly v kole času. Škoda, že stavbou ani jedna z osmi písní výrazně nevyčnívá a nepřinutí člověka psát sáhodlouhé stati o její genialitě. To dřív bývalo standardem a vyhlídky v tomto směru nejsou příliš uspokojivé.
Posluchači King of Limbs se tak dělí na tři skupiny. Ti první album milují, říkají, že Radiohead se dostali opět dál. Obnažili se podobně jako na In Rainbows, ale dali prostor avantgardním choutkám. Druhá skupina desku logicky nesnáší. Hovoří o ošuntělosti značky „Radiohead“ a naprostém propadáku, co se týče produkce, vývoje a nápadů. Nazývají ji kolekcí nepovedených B-stran. Nejzajímavější je třetí skupina. Tam patří fanoušci zhrzení z nové desky, kteří stále věří ve vizionářství a neuvadající genialitu oxfordské pětice. Tato sorta čte ve větším než malém množství mezi řádky a z odkazů na názvy skladeb, jejich texty, stopáž alba a číselné označení v digitálním katalogu stavějí konspirační teorie, podle kterých je King of Limbs pouze první polovina většího celku, který dá zpětně úplný obraz nové nahrávky. Poslední skladba na King Of Limbs se jmenuje Separator (Oddělovač) a navíc se v ní zpívá: „Pokud si myslíte, že toto je konec, pletete se...“
Možná je tohle ale jen zbožné přání a pod označením KOL2 se objeví bonusový disk, který bude obsahovat „novinovou“ verzi (speciální balení vinylových desetipalců a artworku). Tak jako byl bonusový disk u předchozí In Rainbows. Radiohead patří mezi moje nejoblíbenější kapely, ale nic to nemění na tom, že nahráli album, které dobře zní a svým způsobem je „pěkné“, ale emoce se z něj hůře odezírají. A to je překvapení číslo pět.
(Pro Full Moon #11 - zkráceno.)
30.04.2016 - 23:09 | raduz
Pardon za tu stručnost, ale je podtrhuji. Je to přesně tak jak píše Akana.
19.03.2014 - 16:16 | Akana
Lidé, kterým se toto líbí
Radiohead se ani tentokrát neopakují. To je bezprostřední a pozitivní zjištění. Vzápětí ale může nastat fáze nervózního poposedávání a zaraženého čekání na další velkou věc, to když se zpočátku marně snažíme najít k albu The King of Limbs klíč. Ten víc než kdy jindy spočívá v trpělivosti a nějakém tom posluchačském krůčku vstříc kapele a jejímu snažení. Po dvou kytarovějších deskách jsou na programu opět experimentování a zvuková alchymie, která se na první poslech zdá poněkud chladná (dokonce i ve srovnání s Kid A), ale při pozorném odkrývání jejích zákonitostí a cílů můžeme přijít na to, že se prostě noří do hlubších vrstev, kde pocity nejsou tak snadno pojmenovatelné.
Větší část nahrávky, především její první polovinu, charakterizuje zásadní kontrast. Na jedné straně neurotické těkání rytmických vzorců, ne nepodobné Yorkeho sólovce The Eraser, na straně druhé esoterický vokál a abstraktní zvuky a ruchy. Ne, že bychom se s podobnou dvoučlenkou do té doby u Radiohead nesetkali, ale na The King of Limbs se z ní stává hlavní tvůrčí metoda. V ní jakoby se setkávalo bujení, hemžení a nepřehledné kolotání světa, který nás obklopuje a drásá s jednotou a harmonií v tom zdánlivém chaosu obsaženými. Hledání ráje srdce v labyrintu světa. U Radiohead opět nic nového, ale tentokrát se vyjádřují jazykem až stroze konzistentním, minimalistickým a ano, do značné míry nepřístupným.
Je třeba nejdřív přivyknout zdánlivé citové odtažitosti a teprve pak může to precizní zvukové laborování odhalit svojí působivost. Užitečnými vodítky při tomto pronikání k jádru alba mohou být i ty písničkovější a tedy “povrchově” vřelejší skladby jako Little by Little nebo Lotus Flower. Úlevu od odosobněných beatů a samplů (ve Feral je rozkouskovaný i Yorkeho zpěv) zase přináší přírodnější zvuk v písních Codex (piáno) a Give Up the Ghost (akustická kytara). Na ně navazující závěrečná Separator už je zase definovaná rytmem, ale její vyznění je najednou spíš uklidňující.
Kdepak, Radiohead ještě nepřišli o své kouzelné schopnosti. Jejich přístup je dnes možná o něco víc badatelský, někomu může přijít až přešlechtěný a chladný, ale to je tím, že se snaží neustále posouvat, a to i za cenu nedorozumění s publikem. Že se jeho potřebami necítí být vázaní předvedli jasně už s alby Kid A a Amnesiac. Teď znovu odmítají znít podle očekávání a nutí k pečlivějším rozborům i posluchače. Není vůbec jasné, jestli cesta, na níž s The King of Limbs vykročili, vede správným směrem. Může to být jen skica něčeho ještě propracovanějšího, může to být slepá ulička, může to být i předzvěst tvůrčí krize. Obavy jsou tu vždycky a Radiohead už mají věk na to stát se “jen” sebepotvrzujícími se klasiky. Na této nahrávce mají ale k podobnému statusu daleko a mám důvodné podezření, že ani příštím albem ještě sami sebe nedopoví.