Robert Plant - Band of Joy

Ano, takhle si představuju moderně zpracovaný country-folk-rock nebo chcete-li americanu. Citlivě i uvolněně, nohama pevně v rodné hudební hroudě, ale bez svazujících žánrových předsudků. Robert Plant pro toto album i kapelu, která ho nahrála, oprášil název skupiny, v níž před explozí jménem Led Zeppelin začínal, hudebně ale jasně navazuje na Grammy ověnčené album Raising Sand. To znamená, že odkládá ad acta Afriku i elektroniku (ta si lehce zaševelí jen v závěrečné Even This Shall Pass Away) a znovu se plně noří do americké tradice. Její geniální "překladatel" T-Bone Burnett, který produkoval Raising Sand, tady sice chybí, ale Plant spolu s kytaristou Buddym Millerem dokázali nahrávce vtisknout stejně oduševnělou, dřevní a přece aktuální zvukovou podobu. Parádní instrumentální i vokální aranžmá zní přirozeně, svěže i netuctově a díky nim je úplně jedno, že deska až na jednu výjimku (Central Two-O-Nine) neobsahuje autorský repertoár.

Mandolína, steelka, akordeon nebo banjo v rukách všestranného Darrella Scotta dodávají pestrou paletu akustických barev, zatímco Millerova elektrická kytara především kouzlí s atmosférou, která je z větší části dost ponurá, evokující osudovou tíhu nějakého zaprášeného westernového eposu. Miller často využívá různá zkreslení a dozvuky, čímž na mnoha místech zvuk lahodně špiní a udržuje v bezpečné vzdálenosti od nashvillských klišé. Nejtemnější je v obou předělávkách od slowcorových Low: v Silver Rider zní jeho nástroj jako těžké kruhy na vodě, v Monkey připomíná sbírající se bouřková mračna, ne-li přímo blížící se tornádo.

Celkové dusno občas protrhnou čerstvější písně jako You Can't Buy My Love nebo Harm's Swift Way od Townese Van Zandta, ale ani pak nedochází k nějakému bodrému juchání. Odstíny nálad se mění spíš plynule, než v náhlých přeryvech. Skvělé jsou úvodní Angel Dance (původně Los Lobos) a House of Cards (Richard Thompson), odlehčenější romantiku přináší valčíček Falling in Love Again, intimně pojatým a zároveň pekelně temným spirituálem je Satan Your Kingdom Must Come Down.

Plant pěvecky neustále zraje a tahle střídmější, pregnantnější poloha zbavená vypjatého kvílení mu moc sluší, nehledě na to, že k jeho věku pasuje mnohem lépe. Funkci vokálního sladidla plní na Band of Joy zpěvačka Patty Griffin a i když nedostává zdaleka tolik prostoru jako Alison Krauss na Raising Sand, i ona s Plantovým hlasem krásně ladí. Stejně jako do sebe všechno přirozeně zapadá na celém albu, které je pro mě dalším pádným argumentem proč dát přednost Robertovým sólovým aktivitám před atraktivním ale z tvůrčího hlediska jalovým comebackem LedZep.