Pamatuji si, jak jsem stál v HMV a přemýšlel, co koupit známému, a tehdy jsem se poprvé potkal s She Wants Revenge. Měli venku první desku a přiznávám, že kdyby její cover nebyl nejvíc sexy na světě, asi bych tu placku nikdy nekoupil.
Často nakupuju/sháním/stahuju věci na základě pozlátka. Stačí hezký cover, dobrý název kapely a jsem zvědavý. V mnoha případech nedostanete, co očekáváte. She Wants Revenge nabízí přesně to, co slibuje cover. Ženu ve spodním prádle, držící kudlu za zády.
She Wants Revenge jsou sexy a vždycky pracovali s tímhle patetickým vyděračem pozornosti. Jejich hudba je (vcelku) prachsprostá kopírka Joy Division, vezoucí se na znovuobjevené kráse post-punkových revivalů. Nikdy to nebylo víc, nikdy jsem tam nezaslechl ani sebemenší náznak ambicí. Stačí baryton, texty o špatných láskách a dva hypnotické riffy, pořád dokola.
Druhé album nabídlo přesně to samé. Někdy to stačí. U2 natáčí stejnou písničku už patnáct let. She Wants Revenge tenhle model docela vychází. Jedna z těch kapel, které jsou v Americe celkem populární, ale v Evropě moc vzrušení nevzbuzuje. My máme Interpol.
S třetím albem ale přichází ve většině případů moment, kdy zjistíte, jestli „to je pořád zábavný“, nebo už otravný. Valleyheart začíná přesně tam, kde končilo EP Save Your Soul. Ingredience jsou pořád stejné, jen je tu větší chuť tančit. She Wants Revenge se vždycky kamarádili s označením dance music, ale pochmurná nálada je táhla spíš k... číst dále
Pamatuji si, jak jsem stál v HMV a přemýšlel, co koupit známému, a tehdy jsem se poprvé potkal s She Wants Revenge. Měli venku první desku a přiznávám, že kdyby její cover nebyl nejvíc sexy na světě, asi bych tu placku nikdy nekoupil.
Často nakupuju/sháním/stahuju věci na základě pozlátka. Stačí hezký cover, dobrý název kapely a jsem zvědavý. V mnoha případech nedostanete, co očekáváte. She Wants Revenge nabízí přesně to, co slibuje cover. Ženu ve spodním prádle, držící kudlu za zády.
She Wants Revenge jsou sexy a vždycky pracovali s tímhle patetickým vyděračem pozornosti. Jejich hudba je (vcelku) prachsprostá kopírka Joy Division, vezoucí se na znovuobjevené kráse post-punkových revivalů. Nikdy to nebylo víc, nikdy jsem tam nezaslechl ani sebemenší náznak ambicí. Stačí baryton, texty o špatných láskách a dva hypnotické riffy, pořád dokola.
Druhé album nabídlo přesně to samé. Někdy to stačí. U2 natáčí stejnou písničku už patnáct let. She Wants Revenge tenhle model docela vychází. Jedna z těch kapel, které jsou v Americe celkem populární, ale v Evropě moc vzrušení nevzbuzuje. My máme Interpol.
S třetím albem ale přichází ve většině případů moment, kdy zjistíte, jestli „to je pořád zábavný“, nebo už otravný. Valleyheart začíná přesně tam, kde končilo EP Save Your Soul. Ingredience jsou pořád stejné, jen je tu větší chuť tančit. She Wants Revenge se vždycky kamarádili s označením dance music, ale pochmurná nálada je táhla spíš k dark wave a gotickým kravinám.
Valleyheart je tanečnější a není o překopání koncepce nebo radikální změně, vše má na svědomí jen zesílení synth-popových prvků. Dobře. Další změny? Nula. Pořád ten stejný zvuk, tentokrát zabalený v ještě uhlazenější formě, ve které se mlátí typicky britský vliv s americkou uniformitou. Je tu Joy Division, Bowie, U2, Muse – ale nic z toho není dobré jako originál. První dvě desky byly sexy. Byly zahalené do tmavé a tvrzené primitivními a strohými aranžemi, které neměly větší ambice. Valleyheart je pokus o „smutné“ popové album. Slovo sexy je pryč. Spíš gay, sun, happy, end. Rádia to budou milovat, vaše holky taky. Všichni ale víme, že svět nepotřebuje Kings of Leon 2.
Komentáře