Esgmeq byli kult, formaci Povodí Ohře se podařilo prolomit onu neviditelnou hráz mezi zaplivanými kluby a širším rozsahem. Jeden z nejpodařenějších debutů loňského roku, který po zásluze sbíral vysoká hodnocení i hudební ceny, je ale jen dalším bodem na cestě Jirky Sochora, který v muzikantských kruzích vešel ve známost coby Sisi. Pro tohohle přímočarého prokletého básníka rocku jsou obě kapely jen jedněmi z mnoha štací. Štací, které jsou možná, z různých důvodů, ty nejviditelnější.
Mezi oběma výraznými Sisiho milníky se ale skrývá ještě jeden, podstatně méně nápadný a takřka zapomenutý - Skupina Štěstí. Nakonec vyšlo jen jedno CD s obskurním názvem "Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta", vydané navíc jen jako pošetková příloha, a nad uskupením se zavřela voda. Jiné projekty si žádaly vyšší tvůrčí nasazení a neklidná duše hudebníka, který někdy připomíná bludného Holanďana, který není schopný najít klidný přístav (i když s Povodím Ohře už to vypadá na druhé album), musela plout dál.
Skupině Štěstí se však díky péči labelu Naše desky podařil alespoň malý albový návrat. Kolekce "Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta" vyšla v půlce prosince jako vinyl, a de facto tak zaplnila jedno bílé místo (a když ne bílé, tak obtížně zaplnitelné) v Sochorově hudební dráze. Už název kapely je ironie sama a rurální obal nahrávky s kohoutem a ozdobným písmem jakbysmet. A hudba? Zvláštní hybrid folku s rockem. Ani folk... číst dále
Esgmeq byli kult, formaci Povodí Ohře se podařilo prolomit onu neviditelnou hráz mezi zaplivanými kluby a širším rozsahem. Jeden z nejpodařenějších debutů loňského roku, který po zásluze sbíral vysoká hodnocení i hudební ceny, je ale jen dalším bodem na cestě Jirky Sochora, který v muzikantských kruzích vešel ve známost coby Sisi. Pro tohohle přímočarého prokletého básníka rocku jsou obě kapely jen jedněmi z mnoha štací. Štací, které jsou možná, z různých důvodů, ty nejviditelnější.
Mezi oběma výraznými Sisiho milníky se ale skrývá ještě jeden, podstatně méně nápadný a takřka zapomenutý - Skupina Štěstí. Nakonec vyšlo jen jedno CD s obskurním názvem "Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta", vydané navíc jen jako pošetková příloha, a nad uskupením se zavřela voda. Jiné projekty si žádaly vyšší tvůrčí nasazení a neklidná duše hudebníka, který někdy připomíná bludného Holanďana, který není schopný najít klidný přístav (i když s Povodím Ohře už to vypadá na druhé album), musela plout dál.
Skupině Štěstí se však díky péči labelu Naše desky podařil alespoň malý albový návrat. Kolekce "Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta" vyšla v půlce prosince jako vinyl, a de facto tak zaplnila jedno bílé místo (a když ne bílé, tak obtížně zaplnitelné) v Sochorově hudební dráze. Už název kapely je ironie sama a rurální obal nahrávky s kohoutem a ozdobným písmem jakbysmet. A hudba? Zvláštní hybrid folku s rockem. Ani folk rock jako takový (na ten je tu málo skutečně folkových prvků, melodií a postupů) ani punk rock, jen něco specifického mezi tím, cosi, co má jasný původ za hospodským stolem s pár pivy a nějakým tím panákem. Dominují totiž akustické kytary (ale s rockovým nápřahem), které doplňuje trocha elektriky v sólech. Rytmika vše kope kupředu, ne zběsile, ale zároveň punkově přímočaře, bez kliček a ozdob. A Sisiho projev byl (a stále zůstává) přirozeně neškolený, nečistý, s přiznanými chybami.
Celek deseti písniček má kolem sebe uvolněnou atmosféru společného hraní. Hudební inspirace jako by přirozeně vyplývaly z momentálního nápadu (u riffu v songu "Dentální nit" si jen těžko nelze nevzpomenout na Lucii). Stejně tak texty, syrové, nekompromisní, ba hrubé, přesto niterné, ale neoplývající básnickou obrazivostí. Sochor je bezpochyby básník, ale jeho přístupem je spíše spojování výseků reality, které mohou být jakékoliv, jenom ne šťastné. "A kamarádi do jednoho pomřeli mi / A z ostatních jsou nešťastní otcové," zpívá/vypráví se v závěrečné "Brno". V Sisiho podání není prostoru k pochybám. Tohle je prožitá bídná existence, uvěřitelná až na dřeň, nikoliv rocková póza.
"Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta" je vyšlehnutou energií, která zazářila a zase rychle zhasla. To, co téhle kapele předcházelo, i to, co následovalo, mělo více štěstí. Toho, které si tahle formace paradoxně vetkla do názvu. Je dobře, že se podařilo zaplnit mezeru, která v příběhu tohoto muzikanta tak trochu zela.
A teď by to chtělo ty Esgmeq, co vy na to, Naše desky?
Komentáře