Steven Wilson, současná veličina britského progresivního rocku v tom nejryzejším podání, kdysi člen Porcupine Tree a současně hráč působící v mnoha projektech, naservíroval svým posluchačům a fanouškům hodně šťavnaté sousto. "To The Bone" se v mnoha aspektech odlišuje od toho, co kdy vydal jak se svou domovskou kapelou, tak na sólové dráze. Hlavní rozdíl je v neuvěřitelné lehkosti a barevnosti.
Znalci jeho tvorby mohou být do jisté míry zmateni. Interpret totiž před vydáním vlastního počinu uvolnil téměř polovinu z celkového počtu skladeb, které se pak objevily na samotném albu. Nálada jednotlivých písní se přitom hodně lišila a působily trochu nesourodě. Tím, že se jednotlivé kompozice zasadily do celého alba, vyskládala se pozornému posluchači pěkná mozaika, která hýří barvami a náladami, asi tak, jak se nechal samotný skladatel vyobrazit na promo snímcích, kde jeho tvář zdobí různobarevný prach.
V jedenácti nových kompozicích tak lze vysledovat mnoho stylů, umně pospojovaných a vrstvených na sebe. Pokud Wilson dopředu avizoval, že pro nový počin čerpal inspiraci v letech osmdesátých, přičemž se jeho předchozí tvorba ubírala spíš směrem k sedmdesátkám, ukázal, že nemluvil do větru. Při pozorném poslechu lze vystopovat jím uváděné vzory. Nezdá se však, že by na rozdíl od jeho předchozích alb tolik lpěl na jejich citacích. Naopak, ctí svůj nastolený styl, který je do jisté míry originální, snadno rozpoznatelný, zároveň... číst dále
Steven Wilson, současná veličina britského progresivního rocku v tom nejryzejším podání, kdysi člen Porcupine Tree a současně hráč působící v mnoha projektech, naservíroval svým posluchačům a fanouškům hodně šťavnaté sousto. "To The Bone" se v mnoha aspektech odlišuje od toho, co kdy vydal jak se svou domovskou kapelou, tak na sólové dráze. Hlavní rozdíl je v neuvěřitelné lehkosti a barevnosti.
Znalci jeho tvorby mohou být do jisté míry zmateni. Interpret totiž před vydáním vlastního počinu uvolnil téměř polovinu z celkového počtu skladeb, které se pak objevily na samotném albu. Nálada jednotlivých písní se přitom hodně lišila a působily trochu nesourodě. Tím, že se jednotlivé kompozice zasadily do celého alba, vyskládala se pozornému posluchači pěkná mozaika, která hýří barvami a náladami, asi tak, jak se nechal samotný skladatel vyobrazit na promo snímcích, kde jeho tvář zdobí různobarevný prach.
V jedenácti nových kompozicích tak lze vysledovat mnoho stylů, umně pospojovaných a vrstvených na sebe. Pokud Wilson dopředu avizoval, že pro nový počin čerpal inspiraci v letech osmdesátých, přičemž se jeho předchozí tvorba ubírala spíš směrem k sedmdesátkám, ukázal, že nemluvil do větru. Při pozorném poslechu lze vystopovat jím uváděné vzory. Nezdá se však, že by na rozdíl od jeho předchozích alb tolik lpěl na jejich citacích. Naopak, ctí svůj nastolený styl, který je do jisté míry originální, snadno rozpoznatelný, zároveň nestojí na místě a rozvíjí se.
Pokud se podíváme na jednotlivé skladby, rozhodně za zmínku stojí titulní song s vokálem hostující izraelské zpěvačky Ninet Tayeb. Ta pak podtrhuje atmosféru písně "Pariah" a vynikající miniatury "Blank Tapes". Naopak samotný wilsonovský progresivní rock prezentuje moc pěkná devítiminutová kompozice "Detonation" se skvělou hrou slovenského kytaristy Davida Kollara. Pokud jde o kontroverzi budící taneční záležitost "Permanating", ve výsledném poslechu působí tato věc jako příjemné odlehčení a jakýsi oddechový předěl mezi emotivní "Refuge" a druhým, temnější zbytkem celého alba. Zmiňujeme-li vzory, které interpreta ovlivnily při tvorbě "To The Bone", pak je asi na místě jmenovat jedno jméno, a to Peter Gabriel. Ne že by byla jeho stopa tak znatelná a jasná, snad krom "Song Of I", ale celým pojetím a zmíněnou pestrostí celá kolekce vzdáleně připomíná jeho přelomové album "SO".
Co napsat závěrem? Ano, může tu být řeč o tom, zda novou nahrávku zařadit ještě do škatulky s názvem prog rock, nebo jestli popové nápěvy nemají blíže k sólové aktivitě s názvem Blackfield. Tady ovšem netřeba vynášet rychlé soudy. Především je to stále Steven Wilson. Jeho obdivovatelé nepřijdou o atmosférické zvukové stěny, složitější kompozice a hlavně o jeho citlivý hlasový projev. Jsou tu slyšitelné dozvuky "Hand. Cannot. Erase." či "4 ½", ale stále se jedná o nápadité progrockové kompozice s jistým přesahem do jiných stylů. Wilsonův temný svět, tak jak jej známe z jeho předchozích nahrávek, je zde lehce zastřený. Schovává se. Ale tu a tam vypluje na povrch v plné síle a dává připomenout autorovy silné stránky impresionistického pojetí hudby.
Na albu "To The Bone" vznikla neobyčejná kolekce písní, která přes počáteční rozpaky drží velmi pěkně pohromadě a dobře se poslouchá. Jednoznačně překvapení na poli progresivního rocku. Na plný počet sice nedosáhne, ale na silnou devítku rozhodně ano. Album, které stojí za trpělivost a poslech.
80.00%
Komentáře