Toy Dolls - Anniversary Anthems

28.03.2025 - 22:23  |  Gebrgak

A máme tady desáté řadové album kapely. Nese název "Anniversary Anthems", což naznačuje, že Toy Dolls jím oslavují výročí dvaceti let existence. Tedy vlastně jedenadvaceti, jak sami upřesňují v závěrečné "We're 21 Today". Co je vlastně správně? Kdybychom to vzali podle data vydání prvního singlu (Tommy Kowey's Car), tak ten vyšel v červenci 1980. Tohle album pak vyšlo... Vida, tak zrovna tohle nevíme přesně. Jistý je jen rok 2000, který svorně uvádějí snad všechny zdroje. Na přesnější informace ohledně data realizace už jsou však internety většinově skoupé, krom několika výjimek. Ty jsem narychlo našel tři. Jsou to: last.fm, které uvádí "release date 21 April 2000" a potom Discogs a Rate Your Music, které shodně uvádějí "28 November 2000". Při tomto rychlém výzkumu jsem narazil také na youtube interview s Michaelem Algarem alias Olgou, který je nejen hlavou Toy Dolls, ale (minimálně už od druhého alba) jediným zbývajícím zakládajícím členem kapely. Jdu si ho pustit a třeba pak budu ohledně přesného data vydání Anniversary Anthems moudřejší. (- - -)

Tak jsem se dozvěděl spoustu informací, jen ohledně data vydání moudřejší nejsem. Wikipedia naštěstí nebyla skoupá alespoň na data, týkající se nahrávání alba. Podle ní tento proces probíhal od listopadu 1999 do února 2000. Jelikož důvěryhodné zdroje (např. oficiální stránky kapely nebo booklet kompilace The History 1979 – 1996) uvádějí, že Toy Dolls byli založeni v říjnu 1979, bude ten výše uvedený konec listopadu 2000 velmi pravděpodobné datum vydání alba. Závěrečný kousek v podobě osmnáct vteřin trvajícího popěvku "We're 21 Today" byl zřejmě na rozdíl od zbytku desky nahrán těsně před vydáním coby aktualizující dodatek. Takže se dá Anniversary Anthems brát jako oslava dvaceti let trvání kapely a zároveň jako artefakt vydaný k jejím 21. narozeninám.

Mimochodem, v tom rozhovoru na youtube Olga uvádí, že název desky nebyl úplně nejlépe zvolený, protože spousta lidí nepochopila, že jde o zbrusu nové řadové album a myslela si, že jde o kompilaci. Pamatuju si, že i já jsem kdysi (na krátkou chvíli) podlehl tomuto dojmu.

Tak. To bychom měli hromadu slov k zákulisí a teď se konečně dostáváme k samotnému obsahu desáté řadovky.

Jaký je? No, nemyslím si, že jde o nejlepší dílo kapely. A nemyslím si ani, že jde o jedno z nejlepších děl kapely. Co je ovšem jisté, Anniversary Anthems obsahuje v podobě svého vlastně posledního regulérního songu jednu z vůbec nejlepších coververzí, jaké kdy Olga a spol vymňoukli. Ano, řeč je o "Livin' la Vida Loca".

Je možné, že mnoho rockerů tento hit z repertoáru Rickyho Martina nenávidí, ale je nutno si uvědomit dvě věci. Za prvé: Tu píseň složil Desmond Child, lidi.

Nic? Napovím: Alice Cooper - "Poison", KISS – "I Was Made for Lovin' You", Bon Jovi – "You Give Love a Bad Name" či "Livin' on a Prayer". Nebo třeba Joan Jett – "I Hate Myself for Loving You". Všechny tyhle pecky má autorsky na svědomí právě Desmond Child. A k tomu stovky dalších. Nehledě na to, že to byl právě on, kdo produkoval comebackové album Trash Alice Coopera. A za druhé, jak řekl sám Olga, "Livin' la Vida Loca" je brilantní song. Což si myslím taky. A že ho koncem devadesátek nazpíval nějaký Ricky Martin a byl z toho velký hit? To snad ničemu nevadí.

Podstatné je, že Toy Dolls se ho zmocnili zcela po svém a z brilantní písně udělali píseň přímo famózní, jako kdyby jim byla ušita na tělo. Mimochodem, na YouTube lze nalézt i videoklip natočený v Japonsku (kde Olga tuším v té době nějaký čas žil), který tam je (nebo alespoň byl – v poslední době jsem to nekontroloval) v sice špatné obrazové kvalitě, ale přece jen je. A stojí za to! Pro mě osobně odráží něco z té bizarně perverzní atmosféry japonských horrorů z přelomu století a… A vůbec, je to jedna z těch věcí z oněch časů, na které mám spoustu nostalgických vzpomínek.

Jak se tak dívám, vyplýtval jsem další hromadu slov na jednu jedinou písničku. Ale to nevadí, protože podle mě zrovna ona je na tomhle alba tou úplně nejlepší.

A zbytek?

Baví mě úvodní "The Anniversary Waltz", už kvůli tomu, že jde o něco úplně jiného než byste zrovna od této kapely čekali. A takové zpestření je jednou za dvacet nebo dvacet jedna let určitě osvěžující. Tím nechci říct, že bych jásal, kdyby se z Toy Dolls stala nějaká swingová skupina nebo tak něco. Ale ta malá změna stylu je zajímavá a samozřejmě vzhledem k okolnostem i snadno pochopitelná.

Další "jinou věcí" na albu je jeden z Olgových šťouchanců do klasické hudby. Tentokrát si vzal na paškál Mozartovu "Eine Kleine Nacht Muzik". Nečekejte však metalové orgie jako v případě Bachovy Toccaty na Absurd-Ditties. Jde spíš o takový hudební vtípek, po celou dobu překvapivě zůstávající v akustické rovině.

A tim se konečně dostávám k původním písním z Olgovy dílny. Pro staré fanoušky a znalce bude asi největším tahákem "Alec's Back", což je pokračování proslulé "Alec's Gone" z alba Absurd-Ditties. Nutno říct, že zrovna ona dopadla velmi dobře, i když „první díl“ nepřekonala. Dozvíme se z ní, že Alec, který kdysi opustil Betty a zmizel do světa, se vrátil domů. Jenomže mezitím zmizela naopak Betty, takže Alec je zase sám.

Jistý hitový potenciál nelze upřít zejména halekačce "Livin' on Newton Hall". Bohužel tady se nemohu ubránit pocitu, že ta hitovost je poněkud chtěná a ne už tolik naplněná. Přesto fajn song.

Což můžu říct o téměř všech nových kouscích. Nejsou vůbec špatné, ale ta přirozená hitovost, jakou mají desítky písní z většiny předchozích alb, trošičku schází. Ale častokrát jen opravdu trošičku.

Co by se z této definice mohlo lehce vyjímat, je "My Baby Is A Battleaxe". Ta je opravdu velmi povedená a není divu, že následuje hned po úvodním waltzu. Na stejné úrovni, ne-li o něco výše, je pak určitě ještě zmíněná "Alec's Back".

Olga vypichuje ještě kousek s názvem "I’ve Had Enough O' Magaluf". Zabralo mi to pár poslechů než mi došlo, že právem. Je to vina následující, přímo zdrcujícně dobré "Livin' la Vida Loca", že mi tu písničku vždy spolehlivě vyhodí z paměti.

Svůj traktát bych uzavřel tím, že nejsem s tímhle albem tak spokojený jako s předchozími pěti, ale lepší než druhá a (hlavně) čtvrtá deska je to určitě. Což z Anniversary Anthem dělá v mých uších překvapivě třetí nejhorší album z dosavadních deseti. To ale neznamená, že by nestálo za poslech. Nebo hned několik poslechů. Prostě docela fajn deska Toys s jednou ukrutnou, i když "pouze" převzatou peckou.

A to není málo.