Uriah Heep - Sweet Freedom

27.01.2020 - 12:26  |  vmagistr

Nezvykle až téměř rok po předchozí studiovce ("dlouhou chvíli" však fanouškům kapely vyplnilo živé dvojalbum Live January) pouštějí Uriah Heep do světa své šesté studiové album nazvané Sweet Freedom. Nabitý program jim samotným příliš svobody neposkytoval, a ani skladby na desce se nějakého aranžérského uvolnění nedočkaly - naopak, jejich sevření do přísně písničkového tvaru s minimem komponovaných instrumentálních "výletů" kapela ještě více utužila. Příjemné melodie mají nad instrumentací ještě více navrch než na předchozích deskách a zvuk kapely je méně průrazný, vše se však tentokrát ještě podařilo vybalancovat do přitažlivého výsledku.

Úvodní Dreamer je zatím asi nejslabší otvírák, jaký kapela na své desky zařadila. Kytara tu sice sympaticky řádí a skladba samotná nápady nešetří, vše je tu ale takové "řemeslně samozřejmé" - chybí mi tu víc oné pohádkovosti a zastřenosti, do té doby pro kapelu signifikantní. A na nervy mi vysloveně leze otravný Byronův "krasospěv" v opakujícím se slově "dreamer". To druhá Stealin' je jiná káva. Střednětempý basový nástup a hammondkový opar přivádí Uriah Heep v mně sympatické poloze. Skladba má říz, ale kapela netlačí na pilu přes míru. One Day má zvládne i přes krátkou stopáž přinést pozitivní melodii a něco Boxova kytarového kvákání (takto preparovaný zvuk propojený s Hensleyho hammondy mimochodem vytváří jeden z důležitých zvukových identifikátorů kapely). Titulka Sweet Freedom přináší přesně to tajemno, které mi v úvodní skladbě chybělo, a k tomu slušnou práci s dynamikou - i díky to mu jde o můj nejoblíbenější kousek desky.

Nálada pokračuje (jen ten Hensleyho moog mi tam krapet přebývá) i v If I Had the Time, další z těch trošku rozmáchlejších kompozic s dobře odstíněnými pasážemi. Na adresu Seven Stars mám dvě zásadní výtky, které (jinak průměrnou) skladbu posouvají do pozice skladby otravné. Jednak naprosto nevhodně použitá a do popředí uměle vytažená akustická kytara, druhak pak Byronovo přezpívávání abecedy v závěru - to na mě působí vyloženě trapným dojmem. To kratičký a zvukově hodně odlehčený Circus se povedl více; až tak, že si jeho úvodní figuru o pět let později let Box půjčil do skladby Woman of the Night. No a pak je tu závěrečná šleha Pilgrim, která napravuje to, co se na konci The Magician's Birthday moc nepovedlo. Klusavý epický kousek s klenutými vokálními vsuvkami a jiskřivým pianem ukazuje, že kapela ještě pořád věděla, jak na to. Z nezařazených skladeb se mi docela zamlouvá b-strana singlu Stealin' - Sunshine. Zatěžkanou hammondo-kytarovku bych si dokázal představit i na LP - třeba místo Seven Stars.

Kolem a dokola z toho album nevychází nijak zle - i když ke třem z osmi skladeb mám určité výhrady, jako celek vnímám Sweet Freedom jako silnou desku. O kousek lepší než The Magician's Birthday a debut, kvalit tria Salisbury - Look at Yourself - Demons and Wizards ale v mých očích nedosahuje. Čtyři hvězdičky jsou v tomto případě tak "akorát".

Recenze již zveřejněna na www.progboard.com