Vladimíra Merty se totiž, jak naznačuje krátká autorská poznámka k nahrávce, v podstatě stalo sbírkou skladeb milostných. Tedy takových, kterých u Merty nenajdeme zas tolik. Bližší je mu forma písňové eseje, básnického uvažování. Kolekce pojmenovaná znovu oblíbeným paradoxním titulem "Vzdálená blízká" se milostnými vzplanutími i poetickou erotikou jen hemží.
Nikam však nemizí Mertova charakteristická (sebe)ironie i obecnější sdělení skryté za krásnými i hravými básnickými obrazy. Lze s jistotou říct, že když se mu do textu prorazí průhledná metafora, je použita naprosto cíleně a s ironickým úšklebkem.
Autor tu v jedenácti nových písních - vše si zase nahrál, včetně saxofonu nebo foukací harmoniky, sám osmasedmdesátiletý folkový veterán - zobrazuje lásku romanticky něžnou ("Korálky"), spalující, ale narážející na neprostupný chlad ("Vybraná vína"), ale i lásku drcenou vnějšími okolnostmi (černý ruský mor ve "Zkus se mnou protančit noc" míří jasným, aktuálním směrem). V dalších skladbách už zůstává láska vzdáleným stínem nebo schází úplně, "Exil mého pokoje" tu samotu zobrazuje velice pregnantně.
Písničkář se zde nachází v neustálém dialogu s uměním, texty překypují narážkami (divadlo na Tagance coby klíčové místo pro Vladimíra Vysockého nebo Bulata Okudžavu, Shakespeare, Goethe, film i opery...), cíleně pracuje s protiklady - hravá "Mezi dvěma světy" s tímto kontrastem záměrně pracuje a zároveň dovede... číst dále
Vladimíra Merty se totiž, jak naznačuje krátká autorská poznámka k nahrávce, v podstatě stalo sbírkou skladeb milostných. Tedy takových, kterých u Merty nenajdeme zas tolik. Bližší je mu forma písňové eseje, básnického uvažování. Kolekce pojmenovaná znovu oblíbeným paradoxním titulem "Vzdálená blízká" se milostnými vzplanutími i poetickou erotikou jen hemží.
Nikam však nemizí Mertova charakteristická (sebe)ironie i obecnější sdělení skryté za krásnými i hravými básnickými obrazy. Lze s jistotou říct, že když se mu do textu prorazí průhledná metafora, je použita naprosto cíleně a s ironickým úšklebkem.
Autor tu v jedenácti nových písních - vše si zase nahrál, včetně saxofonu nebo foukací harmoniky, sám osmasedmdesátiletý folkový veterán - zobrazuje lásku romanticky něžnou ("Korálky"), spalující, ale narážející na neprostupný chlad ("Vybraná vína"), ale i lásku drcenou vnějšími okolnostmi (černý ruský mor ve "Zkus se mnou protančit noc" míří jasným, aktuálním směrem). V dalších skladbách už zůstává láska vzdáleným stínem nebo schází úplně, "Exil mého pokoje" tu samotu zobrazuje velice pregnantně.
Písničkář se zde nachází v neustálém dialogu s uměním, texty překypují narážkami (divadlo na Tagance coby klíčové místo pro Vladimíra Vysockého nebo Bulata Okudžavu, Shakespeare, Goethe, film i opery...), cíleně pracuje s protiklady - hravá "Mezi dvěma světy" s tímto kontrastem záměrně pracuje a zároveň dovede překročit do metaroviny, když komentuje vlastní hledání ve slovníku rýmů. Merta i po dekádách na scéně a vysokých desítkách písní dokáže překvapovat, jakým směrem se jeho textařské řemeslo může vydávat a s jakým nadhledem dovede do své poezie otisknout své vlastní stárnutí a další nedokonalosti. Jen si poslechněte "Přelétavého génia".
Nic neztratil ze své neústupnosti. Posluchač se ani zde nedočká nabroušených point. Merta propojuje obrazy, vrství myšlenky a nechává představivost pracovat naplno. I když, je to opravdu představivost? Písničkář na sítnici nekreslí krásné obrazy. Jeho slova spíše připomínají klíče, které otevírají chodby v mysli, jež vedou k dalším úvahám. Druhá část série "Nejisté jistoty" - do jaké oblasti se Vladimír Merta ponoří příště? - s podtitulem "Vzdálená blízká" jich nabízí celý svazek. Ty správné zámky si musí vnímající najít sám.]]>
Komentáře