Warhaus - Warhaus

Deadline neúprosně tlačí od hlavy až k patě a časová dekomprese zdá se býti neúnosnou. Kdybych byl Jirka Imlauf, zkopíruju text Love's a Stranger na velikost sloupku a jsem v klidu. Ale jsem trochu jinej Jirka, takže mi to neprojde. Jak se to tedy má s poslední deskou Warhaus? Maarten Devoldere udělal po dvou letech od rozpadu domovské kapely Balthazar již dva sólové zářezy. Loňskou událost We Fucked a Flame Into Being následuje letošní bezejmenná novinka. Autor se z přebalu šibalsky uculuje na všechny dámy kolem, deska je soustředěnější, podmanivější a rozhodně dospělejší. Kapela skvěle dotváří náladu zapadlého baru kdesi uprostřed ničeho, je kolem druhé hodiny ráno v zemi, ve které se ještě smí v hospodách kouřit. Uvnitř je mlha hustá tak, že by se dala krájet, a pár posledních zoufalců okupuje bar. Na prázdném parketu opile tančí žena, kterou už si dneska domů nikdo neodvede. Rozpité make-upy i rozpití štamgasti, kteří se zde snaží zapomenout na všechny životní prohry. Kapela líně přehrává variace na šansony a při tom letmo kouká na hodinky, kdy už jí skončí směna. Lascivnost domyšlená do posledního detailu.

Hudba Warhaus osciluje mezi Nickem Cavem, Leonardem Cohenem a Barrym Adamsonem. Přesto není pouhou kopií a přidává svůj osobitý díl: nahrávka nejvíc funguje v duetech s doprovodnou vokalistkou, kde opačné póly pohlaví vytváří dusné erotické napětí. Devoldere hypnotizuje svým podmanivým barytonem, zatímco Sylvie Kreusch odpovídá zvonivým altem. Samozřejmě že vše se točí okolo frontmana a ženský element je zde jen jakýsi přívažek jemně vzdychající v pozadí, odpovídající muži či opakující jeho slova. Genderově nevyvážené, leč o to atmosféričtější.

V dobách, kdy hudba zkoumá své hranice a jak je překročit, v dobách formálních experimentů, elektronický simulací, efektových procesů, opulentních show, multimediálních kolaborací, řvavých kytar a prázdných obchodních bublin je druhá nahrávka Warhaus osvěžujícím douškem vody v krajině hlukového znečištění. Balthazar jsou mrtvi. Ať žijí Warhaus.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #80.