Od začátku platí, že Yat-Kha rovná se Albert Kuvezin plus spoluhráči. Kapela je jednoznačně jeho dítětem a především on určuje jeho vývoj a směřování. Na albu Poets and Lighthouses to platí víc, než kdy předtím a skutečnost, že Kuvezinovo jméno je poprvé vypíchnuté před název skupiny, je výmluvná. Na desce se neobjevuje nikdo z bývalých členů, natáčelo se na skotském ostrově Jura s britskými muzikanty a s tvorbou mezi alby Yenisei Punk a tuva.rock mají nové skladby jen málo společného. Navíc se zdají být velmi osobní, takže se trochu vnucuje otázka, zda zavedenou značku Yat-Kha nepoužil Kuvezin spíš ze setrvačnosti, nebo jako promo. Každopádně tady načíná úplně novou kapitolu ve své kariéře.
Nahrávka se ještě více vzdaluje tradičnímu tuvinskému folklóru, zároveň ale výrazně ubírá z rockové hřmotnosti alb tuva.rock a Re-Covers a obhlíží spíše akustická, folkrocková teritoria. Odvahu, s jakou Kuvezin svůj hrdelní growling a dálněvýchodní melodiku zasazuje do nečekaných nástrojových souvislostí, je třeba ocenit, ale funguje to jen zčásti. Mezi tuvinským hudebním cítěním a evropským smyslem pro tónovou přesnost možná vzniká napětí a kouzlo nečekaného, ale kýžené souznění nebo novou kvalitu z toho necítím. Kapela často zní, jako by teprve hledala svůj výraz a rovnováhu v aranžování. Nejkřiklavějším příkladem je závěr písně The Way My Poetry Should Go, kde se klarinet, basová lyra, appalačský dulcimer a piano proplétají v... číst dále
Od začátku platí, že Yat-Kha rovná se Albert Kuvezin plus spoluhráči. Kapela je jednoznačně jeho dítětem a především on určuje jeho vývoj a směřování. Na albu Poets and Lighthouses to platí víc, než kdy předtím a skutečnost, že Kuvezinovo jméno je poprvé vypíchnuté před název skupiny, je výmluvná. Na desce se neobjevuje nikdo z bývalých členů, natáčelo se na skotském ostrově Jura s britskými muzikanty a s tvorbou mezi alby Yenisei Punk a tuva.rock mají nové skladby jen málo společného. Navíc se zdají být velmi osobní, takže se trochu vnucuje otázka, zda zavedenou značku Yat-Kha nepoužil Kuvezin spíš ze setrvačnosti, nebo jako promo. Každopádně tady načíná úplně novou kapitolu ve své kariéře.
Nahrávka se ještě více vzdaluje tradičnímu tuvinskému folklóru, zároveň ale výrazně ubírá z rockové hřmotnosti alb tuva.rock a Re-Covers a obhlíží spíše akustická, folkrocková teritoria. Odvahu, s jakou Kuvezin svůj hrdelní growling a dálněvýchodní melodiku zasazuje do nečekaných nástrojových souvislostí, je třeba ocenit, ale funguje to jen zčásti. Mezi tuvinským hudebním cítěním a evropským smyslem pro tónovou přesnost možná vzniká napětí a kouzlo nečekaného, ale kýžené souznění nebo novou kvalitu z toho necítím. Kapela často zní, jako by teprve hledala svůj výraz a rovnováhu v aranžování. Nejkřiklavějším příkladem je závěr písně The Way My Poetry Should Go, kde se klarinet, basová lyra, appalačský dulcimer a piano proplétají v možná záměrném, ale přesto nesourodém a křečovitém chaosu.
Tradiční tuvinské nástroje jsou pryč. Kuvezin se doprovází především na akustické kytary, nejvýraznější oporou jim jsou vynalézavé a někdy i docela důrazné perkuse Gilese Perringa, producenta desky. Důležitou melodickou funkci mají klarinety (v jednom případě duduk) Sarah Homer, ale právě jejich zvuk na mě působí většinou dost cizorodě. Platí to hned v titulní písni, méně pak například v krásné Sad Morning Song, kde se klarinet zařadil organičtěji. Mnohem lépe ale s duchem hudby souzní cümbüs v písních Kara Deer Ugtug Kham a Are You Scared of Death?, případně cura (oba blízkovýchodní a tudíž tuvinskému cítění bližší nástroje) ve skladbě Soluuru. Oba instrumenty obsluhuje bývalý pankáč a známý fanda do asijských strunných nástrojů Lu Edmonds (Mekons, PiL, 3 Mustaphas 3, Les Triaboliques aj.) a jeho přítomnost se jeví pro album jako požehnání. Odvážným, ale v tomto případě rovněž šťastným krokem je také spojení Kuvezinova hlasu se skotskými dudami Neila Camerona v improvizované Daglar Eezi-bile Chugaa. Horské stepi Tuvy a skotské Highlands tady našly společnou řeč.
Jádro alba tvoří zhudebněné texty moderních japonských básníků. Kuvezin má k jejich duchovnímu náboji jistě hluboký vztah, vadí mi ale jejich přednes v angličtině (ve stejném jazyce zpívá i své dva texty). Zatímco ruština použitá ve dvou příspěvcích tuvinského autora Kondratije Jemeljanova působí ještě docela příhodně, angličtina mi k hrdelnímu zpěvu ani japonské poezii zkrátka nepasuje. Možná jsou to z mé strany jen předsudky, ale už od dob alba tuva.rock mi roubování tohoto jazyka na tuvinskou hudbu přijde jako nepatřičné, ne-li přímo nechtěně komické. Jedině v písni Baiyrlyg na text dalšího Kuvezinova krajana Eduarda Mizhita můžeme slyšet tuvinštinu a hned je dojem přirozenější.
Moje rýpání je možná trochu nespravedlivé, protože z desky Poets and Lighthouses je cítit upřímná snaha, opravdovost a mocná duševní investice. Kuvezinův zpěv vycházející z mručivé techniky kargyraa zní bez ohledu na jazyk impozantně, album má množství podmanivých momentů a rozhodně ho nelze obvinit ze sázení na jistotu. Přesto ho vnímám spíš jako improvizované stanoviště na cestě za přesvědčivějšími výsledky Kuvezinova věčného hledačství.
Komentáře