Nepatří k žádnému trendu či vlně, ale sami jich iniciovali několik. Po většinu sedmdesátých let se sice motali především kolem protopunkových kapel a podniků jako Max's Kansas City nebo CBGB, ale hudebně byli Suicide naprostým unikátem. Další z řady vizionářů, které komerční úspěch téměř úplně minul, ale seznam muzikantů, pro které byli klíčovou inspirací, nebere konce a dodnes se rozšiřuje. Duo Alan Vega (zpěv) a Martin Rev (klávesy) samozřejmě také nestavělo na zelené louce. Jistě nebyli první, kdo se upnul k syntezátorům jako hlavní zvukové matérii, velmi silný je v jejich tvorbě vliv raného rock and rollu, expresivita jejich koncertů měla vzor v animálních performancích Iggyho Popa. Ale z těchto zdrojů se jim podařilo stvořit něco naprosto originálního a mimořádně vlivného.
Základem jejich eponymní albové premiéry jsou primitivní klávesové riffy hypnoticky provázané se stejně jednoduchými rytmy automatického bubeníka. Nad nimi se klene nebo spíš přízračně převaluje naechovaný vokál Alana Vegy připomínající Elvise Presleyho v posledním tažení (což je v roce úmrtí Krále docela pikantní). I když beaty nejsou nijak tvrdé (srovnáme-li je s jejich elektronickými následovníky), jejich minimalismus a nahota z nich činí nekompromisního a znepokojivého zvukového agresora. Revovy syntezátory a efekty k nim přidávají jen to nejnutnější a afektovaný zpěv celou tu lo-fi psychózu dovádí až k hranicím parodie.
Písně Suicide leptají jako... číst dále
Nepatří k žádnému trendu či vlně, ale sami jich iniciovali několik. Po většinu sedmdesátých let se sice motali především kolem protopunkových kapel a podniků jako Max's Kansas City nebo CBGB, ale hudebně byli Suicide naprostým unikátem. Další z řady vizionářů, které komerční úspěch téměř úplně minul, ale seznam muzikantů, pro které byli klíčovou inspirací, nebere konce a dodnes se rozšiřuje. Duo Alan Vega (zpěv) a Martin Rev (klávesy) samozřejmě také nestavělo na zelené louce. Jistě nebyli první, kdo se upnul k syntezátorům jako hlavní zvukové matérii, velmi silný je v jejich tvorbě vliv raného rock and rollu, expresivita jejich koncertů měla vzor v animálních performancích Iggyho Popa. Ale z těchto zdrojů se jim podařilo stvořit něco naprosto originálního a mimořádně vlivného.
Základem jejich eponymní albové premiéry jsou primitivní klávesové riffy hypnoticky provázané se stejně jednoduchými rytmy automatického bubeníka. Nad nimi se klene nebo spíš přízračně převaluje naechovaný vokál Alana Vegy připomínající Elvise Presleyho v posledním tažení (což je v roce úmrtí Krále docela pikantní). I když beaty nejsou nijak tvrdé (srovnáme-li je s jejich elektronickými následovníky), jejich minimalismus a nahota z nich činí nekompromisního a znepokojivého zvukového agresora. Revovy syntezátory a efekty k nim přidávají jen to nejnutnější a afektovaný zpěv celou tu lo-fi psychózu dovádí až k hranicím parodie.
Písně Suicide leptají jako kyselina. I v romanticky rozcinkané písni Cheree (tak trochu ve stylu velvetovské Sunday Morning) je cíti spíš lepkavý chtíč než pocukrované západy slunce. Ghost Rider a Johnny mají nejblíže k dřevnímu rock and rollu, zatímco závěrečná Che si morbidními klávesovými rejstříky říká o angažmá v krematoriích. Dominantou alba je ovšem bezesporu desetiminutová truchlohra Frankie Teardrop o dělníkovi, kterého existenční problémy dovedou k psychickému zhroucení, zastřelení manželky a půlročního dítěte a pak i sebe samého. Stroze, prakticky v holých větách načrtnutý příběh získává na působivosti především díky Vegově vyšinutému zpěvu/deklamaci korunovanému nelidským řevem, při němž tuhne krev v žilách. Poslouchá-li někdo tuhle skladbu poprvé a nepřipravený, ve chvíli, kdy dojde na Vegovy skřeky, sebou zaručeně aspoň trhne.
Písně na albu Suicide se v nervové tkáni monstra jménem New York ubírají mnohem bezútěšnějšími chodbičkami, než třeba veselý neurotik Woody Allen. Nenavozují pocit úlevné katarze, spíš přesvědčení, že může být ještě daleko hůř. Jejich agresivita je tlumená, zacyklená, nevybitá a o to znepokojivější. Nesnesitelná jako svrbění v místech, kde se nemůžete poškrábat a přesto svým zvráceným způsobem vábivá. Důkazem jsou stovky muzikantů, kteří se od té doby v jedovatém kouzlu těch songů zhlédli.
70.00%
79.00%
17.02.2021 - 10:29 | Acid3P
Wow, toto čo bolo! Opäť raz sa mi potvrdilo, že objavovať sa oplatí. Inak by som do konca života adoroval skvelý titulný song od High Contrast ku Trainspotting 2.0. No samozrejme, že ten perfektný zmodulovaný rif a démonický zastretý spev si vypožičal od Suicide. Tento album je asi taký ako keby ste v 70´s niekomu ukázali iPhone. ľudia by na vás divne pozerali a možno by sa v dave našiel jeden, ktorý by vás uznanlivo potľapkal po ramene.
#118 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time
18.04.2014 - 9:46 | Rey
Jéžišmarjávole já se musím přiznat, že jsem se k nim dostal až teď, na prahu poločasu, a přes poslední Bossovu placku. A teď nevím, jestli to byla chyba, nebo nebyla chyba. Každopádně je to další důkaz, že furt je co objevovat. A že to tedy je paráda!!! Jo, objednal jsem si je za drahý prachy po webu, protože v normálních kšeftech je člověk nesežene, přišli mi už asi před tejdnem a půl, ale zase v remastrech s bonusovejma diskama, zařadil jsem je do sbírky a natáh´ do knihovny na přenosným HD. A protože eMBéčko dneska není v rachotě, tak je od rána sjíždím. Jo, může za to eMBéčko, že k tomu došlo až teď, protože jsem poslední uživatel xpéček ve firmě (rozuměj nejstarší konzerva mezi mladejma yupíkama, dneska navíc v archaickým sepraným AC/DC triku, protože mě do kolen dostala zpráva, že Malcolm je na tom fuckt dost zle, takže je to v hajzlu - přece mi nebude někdo tvrdit, že bez něj natočej novou placku a pojedou výroční koncerty! Vždyť to je jako by Stouni jeli bez Keefa a to tedy pozor - to je svatokrádež, to se trestá bez milosti, ať je nebo není Velkej pátek!) a eMBéčko mi přehrálo placatou obrazovku a tedy i přehrávač něčím, co nemá v knihovně položku "poslední přidané", takže jsem na Suicide úplně zapomněl - přemazali my je navíc Carneyovic hoši zahradníčci z Blue Ridge Mountain, který mi ve středu na Sedmičce udělali opravdu dobře na duši. No tak co, jedu je teď, kochám se, vyplachuju zvukovody, juchám a divím se, divím se, divím a divím, jak blízko můj milej Boss k Suicide vždycky měl. Je to furt vo jednom: rock´n roll isn´t dead. Všechno se mi to složilo dohromady, stárnu já i Boss, týšértky a džíny se vopíraj a blednou, motory kapel se různě zadíraj (God Bless Malcolm), ale rock´n roll ve všech podobách zůstává - jó teď jsem spustil bonusovej disk se živejma trackama - parááááda vole parááááda!