Nejsem kdovíjakým odborníkem na taneční muziku, snažím se reflektovat hlavně českou klubovou scénu, a tak jsem dřív nebo později musela narazit na Skyline. Dostali mě svojí živočišností, nadčasovostí, špinavostí, dravostí i mixem žánrů. Jsou pro mě zárukou, že se budu dobře bavit. "Electricity" jsem si pouštěla ke svému pravidelnému rannímu poklusu. A je to ideální běhací deska, s níž neztratíte patřičné tempo.
Tempo ani dech neztrácí po více než dvaceti letech existence ani tahle parta pod vedením kapelníka Radka Bureše. Balíček jedenácti kousků si elektroničtí mágové připravili po čtyřech letech od předchozí nahrávky "Jungle". Natáčelo se u Hiffiho v jeho hudební škole EMA Prague, vokály snímalo produkční studio Noise Activity kytaristy Majkího za přispění dvorního "míchače" Matouše Godíka.
Vůbec poprvé skládali členové týmově během společných setkání. Netlačili přitom na pilu a celková skupinová pohoda se na celkovém vyznění desky odráží. Vědomě či nevědomky se na ní navíc vracejí ke svým kořenům. Ať už tím, že nadále sledují trendy, ale ohlížejí se i k debutu, k době, kdy trackům nechávali volnější formu bez diktátu slok střídajících se s refrénem.
Uskupení stále stojí na dvou výrazných a vyrovnaných frontmanech. Dřív se burcovali, nyní si dávají vzájemně prostor, případně si vypomáhají. V textech Marky se odrazila její vztahová krize zakončená rozvodem. Její písně jsou tak spíše depky. Jacob... číst dále
Nejsem kdovíjakým odborníkem na taneční muziku, snažím se reflektovat hlavně českou klubovou scénu, a tak jsem dřív nebo později musela narazit na Skyline. Dostali mě svojí živočišností, nadčasovostí, špinavostí, dravostí i mixem žánrů. Jsou pro mě zárukou, že se budu dobře bavit. "Electricity" jsem si pouštěla ke svému pravidelnému rannímu poklusu. A je to ideální běhací deska, s níž neztratíte patřičné tempo.
Tempo ani dech neztrácí po více než dvaceti letech existence ani tahle parta pod vedením kapelníka Radka Bureše. Balíček jedenácti kousků si elektroničtí mágové připravili po čtyřech letech od předchozí nahrávky "Jungle". Natáčelo se u Hiffiho v jeho hudební škole EMA Prague, vokály snímalo produkční studio Noise Activity kytaristy Majkího za přispění dvorního "míchače" Matouše Godíka.
Vůbec poprvé skládali členové týmově během společných setkání. Netlačili přitom na pilu a celková skupinová pohoda se na celkovém vyznění desky odráží. Vědomě či nevědomky se na ní navíc vracejí ke svým kořenům. Ať už tím, že nadále sledují trendy, ale ohlížejí se i k debutu, k době, kdy trackům nechávali volnější formu bez diktátu slok střídajících se s refrénem.
Uskupení stále stojí na dvou výrazných a vyrovnaných frontmanech. Dřív se burcovali, nyní si dávají vzájemně prostor, případně si vypomáhají. V textech Marky se odrazila její vztahová krize zakončená rozvodem. Její písně jsou tak spíše depky. Jacob to naopak celé odlehčuje. Maru jejich spojení popisuje slovy: "Kuba je rybář, ale se síťkou, ne s prutem. Sáhne do vody, když se topím, a normálně mě vytáhne."
Předchozí kolekce "Jungle" byla odrazem naší společnosti. A ta aktuální? Úvodní "In Space" nás vtáhne do vesmíru, "Electricity" je o démonech, rozchody se řeší v "Lost" a v "Goodbye Kiss", naopak zamilovaností překypuje "Melt" a "Partners In Crime". Song "The Past" se vyrovnává s minulostí a "Move On" nás nabádá, abychom nepřešlapovali na jednom místě, ale neustále na sobě pracovali. "Up On The Cloud" je o svobodě dělat si věci po svém. Podobně i "Godzilla", v níž Skyline nechali volnou ruku Jacobovi, a tak vznikla největší divočina z celé novinky. Party songem na rozloučenou budiž "Till The Morning Comes". Nahrávku uzavírá zmíněná "Move On", která je o naději v lepší zítřky.
S libozvučností a správností textů pomohla formaci opět Hanka 148. V porovnání s předchozím počinem mi přijde, že tady jsou trochu měkčí, umírněnější, což ale neubírá nic na jejich kultu a barevnosti. I po zvukové stránce se zde kapela snaží držet trendů. Sound je o dost elektroničtější, obsahuje méně živých nástrojů. Výrazově nejsilnější skladby jsou dle mého "Godzilla", "Move On", "Partners In Crime" či "Till The Morning Comes". Baví mě zasněnost Marčina hlasu v kontrastu s Jacobovou frackovitostí.
Co mě naopak vůbec nebaví, je obal. Jeho autorem je designér Vítek Škop, výsledek mi ale přijde jako z roku raz dva a v přímém protikladu ke zvuku alba. "Electricity" by místy mohlo být údernější, to by mu ale ubralo na lehkosti a jakémsi nadhledu. Ale to jsou jediné škraloupy na právě zalitém kakaíčku. Chutnat vám rozhodně bude.
Komentáře