Dnes, kdy si praktický kterýkoli hudebník může vydat cokoli a kdykoli, to zní skoro jako báchorka z dávných časů. Bohužel, během normalizační dvacetiletky bylo běžné, že si talentovaný písničkář musel „odkroutit“ třeba patnáct let v branži, než ho tehdejší vydavatelské monopoly Supraphonu a Pantonu vzaly na milost. A to v lepším případě, když nemilosrdné a často absurdní síto cenzury uznalo jeho tvorbu za ideologicky nezávadnou. Ivan Hlas, který se už během sedmdesátých let stal jednou z vůdčích osobností tzv. hanspaulské scény, se svého albového debutu dočkal ve dvaatřiceti, poté, co alespoň letmo prošel většinou důležitých kapel této plodné muzikantské komunity (Žízeň, Yo Yo Band, Žlutý pes), aby následně zformoval vlastní hudební seskupení Navi Papaya a po jeho rozpadu skupinu Nahlas.
Proto také na desce nazvané lapidárně Ivan Hlas & Nahlas rozhodně nepůsobí jako začátečník. V deseti písních se představuje jako zralý autor i interpret, který sice navzdory svému příjmení nedostal do vínku „velký“ hlas, přesto je nezaměnitelný příjemně civilním projevem, citem pro silné ale nepodbízivé melodie a nenásilně lyrickou poetikou. Silný bluesový kořen, který významně prorůstal dalšími hanspaulskými kapelami Bluesberry nebo Žlutý pes, nechybí ani zde, je ale o poznání méně zřetelný. Teritorium Nahlasu by se dalo zastřešit spíš termíny soft rock nebo folk rock a snadno bychom v něm mohli potkat tehdejší fanoušky kapel jako Etc...... číst dále
Dnes, kdy si praktický kterýkoli hudebník může vydat cokoli a kdykoli, to zní skoro jako báchorka z dávných časů. Bohužel, během normalizační dvacetiletky bylo běžné, že si talentovaný písničkář musel „odkroutit“ třeba patnáct let v branži, než ho tehdejší vydavatelské monopoly Supraphonu a Pantonu vzaly na milost. A to v lepším případě, když nemilosrdné a často absurdní síto cenzury uznalo jeho tvorbu za ideologicky nezávadnou. Ivan Hlas, který se už během sedmdesátých let stal jednou z vůdčích osobností tzv. hanspaulské scény, se svého albového debutu dočkal ve dvaatřiceti, poté, co alespoň letmo prošel většinou důležitých kapel této plodné muzikantské komunity (Žízeň, Yo Yo Band, Žlutý pes), aby následně zformoval vlastní hudební seskupení Navi Papaya a po jeho rozpadu skupinu Nahlas.
Proto také na desce nazvané lapidárně Ivan Hlas & Nahlas rozhodně nepůsobí jako začátečník. V deseti písních se představuje jako zralý autor i interpret, který sice navzdory svému příjmení nedostal do vínku „velký“ hlas, přesto je nezaměnitelný příjemně civilním projevem, citem pro silné ale nepodbízivé melodie a nenásilně lyrickou poetikou. Silný bluesový kořen, který významně prorůstal dalšími hanspaulskými kapelami Bluesberry nebo Žlutý pes, nechybí ani zde, je ale o poznání méně zřetelný. Teritorium Nahlasu by se dalo zastřešit spíš termíny soft rock nebo folk rock a snadno bychom v něm mohli potkat tehdejší fanoušky kapel jako Etc... nebo Marsyas. Ke srovnávání s Mišíkovou kapelou vybízejí aranžmá, v nichž mají důležitou úlohu housle Pavla Cingla, jeho styl se ovšem od hry Jana Hrubého dost liší, je přímočařejší a bez keltských kudrlinek.
V soundu kapely ale můžeme najít i ohlasy na novovlnnou estetiku, kterou místy připomíná hojné ale vkusné užití syntezátorů, prvky reggae (Tanečník, Bejvaly časy) nebo lehká ironie ve vokální stylizaci (Láska je krám, Paní Baloghová). Většinou ovšem Ivan Hlas zůstává tu rozněžnělým, tu mírně zahořklým Romeem, který v písních ze všech stran rozebírá především radosti i úskalí partnerských vztahů. Výjimku tvoří snad jen odlehčený žánrový obrázek ze čtvrté cenové v písni Paní Baloghová. Vedle mnoha nápaditých obratů se texty občas nevyhnou ani poetickým banalitám, nicméně Hlas dokáže i vatu podat s bezprostředností a šarmem.
Není tu nic, co by snad mohlo samozvané kulturní dohlížitele dráždit, na druhou stranu ale také nic, co by ideologii režimu jakkoli podkuřovalo. Hlas neutíká před realitou, jeho vztahové zápletky jsou poctivě odžité a pouliční cvrkot dobře odpozorovaný. Absence společensko-politických komentářů nemusí být v tomto případě vynucená cenzurním tlakem, spíš ji můžeme brát jako vědomé gesto ve smyslu „Ne všechno v našich životech můžete ušpinit.“ Hanspaulská scéna během normalizace dokázala vytvořit oázu svobodného muzicírování, kterému byla sice dlouho odpírána cesta na oficiální nosiče, ale silnou fanouškovskou základnu si našlo i tak. Vydáním Hlasova albového debutu (v následujících dvou letech přišly na řadu i prvotiny Yo Yo Bandu, Žlutého psa a Bluesberry) konečně skončilo ignorování scény ze strany státních vydavatelů. Nastávalo tání ledů, které zmrazily naše amatérské rockové podhoubí po nechvalně známém pogromu na novolnné kapely.
O rok později vyšlo rovněž u firmy Panton ještě čtyřpísňové EP natočené stejnou sestavou a dokonce o něco dříve než skladby z alba. Reedice Bontonu z roku 1998 proto obě nahrávky spojila zcela logicky a čtveřice písní v čele s hitem Trable s Kateřinou tak není jen sběratelsky raritním doplňkem, jak to u podobných reedic občas bývalo, ale s obsahem elpíčka tvoří soudržný celek.
72.86%
Komentáře