Minulé album „KRF“, první a v tuhle chvíli doposud i poslední vinyl Cales, pro mě bylo deskou minulýho roku – hudbou, zpracováním, celkovým mrazením. Aktuální album by mělo na to ji následovat, schází jenom ten velkolepý formát. To je ale jiná písnička, či spíše v dnešní době trochu složitější kompozice, která do recenze digipaku CD úplně nepatří.
Zatímco „KRF“ oplýval přímočařejšími hity v rovině takřka folkmetalové, „Return from the Other Side“ je více melodické a kompaktní album. Doslova. Náhrdelník mohutných, do železa zalitých pohanských perel zdobících současnou tuzemskou kovovou bohyni vyzývavě rámusící tam z útrob tajemných jeskyní Moravského krasu. Některé pasáže přirozeně místy více, místy méně upomínají na hudebně nejšťastnější léta někdejší - v nejlepším smyslu dorostenecké kapely vrchního guru, tedy mystický temný kov, kterého již Root pravděpodobně nikdy nedosáhnou. To, že nyní putují ke kořenům, je sice svým způsobem příjemná změna, leč pachuť z nouze ctnosti po odchodu pana skladatele je řadovku od řadovky intenzivnější.
Blackie se našel ve svém vlastním světě reflektujícím jeho prapůvodní kořeny, a to je důležitá devíza. Z věčného odkazu Quorthona a jeho nebeské hudby odčerpává na posledních dvou fošnách a nestydí se za to. Taky proč, na tohle musí mít člověk opravdu mocnej potenciál, aby nevyzněl jak vzdálenej chudej příbuznej. Škoda, že už je Quorthon na druhý straně, tihle dva... číst dále
Minulé album „KRF“, první a v tuhle chvíli doposud i poslední vinyl Cales, pro mě bylo deskou minulýho roku – hudbou, zpracováním, celkovým mrazením. Aktuální album by mělo na to ji následovat, schází jenom ten velkolepý formát. To je ale jiná písnička, či spíše v dnešní době trochu složitější kompozice, která do recenze digipaku CD úplně nepatří.
Zatímco „KRF“ oplýval přímočařejšími hity v rovině takřka folkmetalové, „Return from the Other Side“ je více melodické a kompaktní album. Doslova. Náhrdelník mohutných, do železa zalitých pohanských perel zdobících současnou tuzemskou kovovou bohyni vyzývavě rámusící tam z útrob tajemných jeskyní Moravského krasu. Některé pasáže přirozeně místy více, místy méně upomínají na hudebně nejšťastnější léta někdejší - v nejlepším smyslu dorostenecké kapely vrchního guru, tedy mystický temný kov, kterého již Root pravděpodobně nikdy nedosáhnou. To, že nyní putují ke kořenům, je sice svým způsobem příjemná změna, leč pachuť z nouze ctnosti po odchodu pana skladatele je řadovku od řadovky intenzivnější.
Blackie se našel ve svém vlastním světě reflektujícím jeho prapůvodní kořeny, a to je důležitá devíza. Z věčného odkazu Quorthona a jeho nebeské hudby odčerpává na posledních dvou fošnách a nestydí se za to. Taky proč, na tohle musí mít člověk opravdu mocnej potenciál, aby nevyzněl jak vzdálenej chudej příbuznej. Škoda, že už je Quorthon na druhý straně, tihle dva spolu mohli něco ušlehat.
Na druhou stranu, i kdyby měl za sebou Blackie takovej obrovskej managament jako Quorthon, nevyrovnal by se mu, protože tam a tehdy bylo jenom jednou. Každopádně by ale v dnešní pseudoprodukci tun nezajímavých nahrávek zcela prostých srdce vyčníval jako dvouoký mezi slepými. Jestli má Quorthon seriózního nástupce, je jím Blackie, lhostejno, že především v rámci České republiky.
Popravdě jsem se o Cales začal opravdu zajímat až ve chvíli, kdy Blackie odešel z Root. Pak mi to totiž začalo celý dávat smysl a jeho alba začala znít naprosto přirozeně a svobodně. Stejně tak jako Blackeiho přirozený vokál, jímž cedí sírou posvěcený pohanský texty. Žehrat na jeho živočišnost je stejný nonsens jako zatracovat analog a vyzdvihovat digitál.
Na Vinyl Disk Musick věnujeme vždy alespoň odstavec vnější podobě alba, udělejme to i na Aardvarku, ať si dokážeme - a podtrhneme tu většinovou anomálii - že recenzujeme skutečný fyzický nosič, že skvělá muzika není definitivně odsouzena do falešného formátu mp3 v mobilech povrchní většiny. Rozevírací třípanelový digipack je výpravný: do přírody, lesa a mlhy, zemský ráj to napohled. Navíc s nášivkou v kapse jako hmatatelným bonusem, bookletem s texty ve druhé kapse, a krásným potiskem disku (potenciální vydavatelé, jistě vidíte ten majestátní picture disk!?).
Když jsme byli menší děti než teď, úspěšně mezi námi kolovalo rčení o tom, že není možné najít jeden jediný rozumný důvod, který by vyvracel, že Bathory jsou nejlepší kapela pod nebeskou klenbou. Kdo chtěl mít navrch, suše kontroval tím, že jsou nadpozemští. Vždyť upřímně - a nebuďme falešně patetičtí - co jiného si nechat zahrát na vlastním pohřbu, než Bathory, respektive Cales.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře