Sun Kil Moon / Jesu - Jesu / Sun Kil Moon

"I watched 20,000 Days on Earth and it inspired me. I'm very much me and Nick Cave is very much he. But we're the same in that we're both songwriters and we don't stop moving – we're like waves in the sea." Těkavé záškuby melodramatična, příběh, co zprvu matně hledá šarm, kterým by okouzlil. Zavíráš oči pokaždé, když chceš být té hudbě blíž. Žijeme v pokroucené době, neustále nás cosi nutí odkládat prožitek, sdílet ho s neosobním, anonymním světem i ve chvíli, kdy by měl být sobecky náš. Upřímně, ani po desítce poslechů netuším, jestli potřeboval víc Justin Broadrick Marka Kozeleka, nebo tomu bylo naopak. Jedno je ale jisté – tyhle dva sobecké tvůrčí světy se nenechávají navzájem strhnout, přesto jeden druhému umožňují prožít to nejlepší. Ruku v ruce, každý zvlášť.

Rok dvoutisící třetí, Sun Kil Moon debutují s deskou Ghosts of the Great Highway a ve skladbě Salvador Sanchez zvoní autentické shoegaze. O osm let později touží projekt Jesu najít novou tvář, když do alba Ascension zapojuje nesmělou pseudoakustiku. Oni v sebe vlastně věřili už dávno, teprve nyní však našli odvahu stát se jeden druhému světlem i stínem.

Stín tady však není úkrytem, jen dokladem faktu, že míříte ke světlu. A i když šerosvit vrhá jen prchavé stíny, dává Justin Broadrick sebejistě vzpomenout na prapůvodní kouzlo Jesu z dob, kdy jeho osobitá naléhavost způsobovala ty nejpůsobivější rozpaky. Od první chvíle okázale tlačí na strunu, až se do mě vkrádá myšlenka, že si snad ten vytoužený kontrast míní vynutit. Třeba právě třetí skladba A Song of Shadows zanechává na patře onu charakteristickou hořkosladkou pachuť geniality, kterou před deseti lety definovalo zásadní EP Silver.

Jaká je však Kozelekova role? Není tu za toho strhaného Johnnyho Cashe, kterého dohnala doommetalová tíha, ani za Nicka Cavea, co poznenáhlu začal věřit na dronující riffy. Vypravěč snažící se s patřičným akcentem (kdo ví, možná i afektem) prožít příběh, který právě utváří, ve který bezezbytku věří. Často mi to jejich spojení nechalo vzpomenout na Petera Steela, kdykoliv se do hutného zvuku Type O Negative zakously jeho rozechvělé výšky, naléhavost a prožitek.

Jako by si navzájem nedávali prostor překvapit, jako by jeden pouze hostoval u druhého. Přesto jim zaujetí umožňuje rozkrýt kvalitní tvůrčí nostalgii, tu, která by je samostatně svazovala standardy, ale dohromady vyznívá působivě, uvěřitelně. Neočekával jsem nic tak organického, jako když se předloni potkali Sunn O))) se Scottem Walkerem, už proto, že Broadrick i Kozelek stínají přístupnější, vděčnější emoce. Celé kolaboraci nechybí úcta i zřetelná dlouholetá pokora, jen ta touha strhnout sebe samé do jakési vzájemné nejistoty, která by umožnila vzniknout něčemu skutečně neočekávanému, schází.

Dýchat jeden za druhého ještě neznamená dýchat jeden pro druhého. V samém důsledku tak deska nabízí pouhé dva protipóly, mezi kterými dost bázlivě bloudí pár syntezátorů a náznaků (závěrečná Beautiful You). Náznaků, které dávají tušit, že to nezapomenutelné vlastně leží pouhopouhý jeden krok od vší té zapamatovatelné jistoty. I ta je však na téhle desce vděčně bolavá, krásně svazující.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #59.