Každá bohatýrská éra jednou skončí. Led Zeppelin si pyšně vykračovali sedmdesátými léty, všechno jim vycházelo, žhnuli jako sluneční jádro. Jenže i tomu jednou musí dojít palivo. Ke konci dekády jakoby se kapele celý ten chrám poživačnosti a megalománie, který kolem sebe vybudovala, začínal hroutit na hlavu. Přišly tragédie (smrt Plantova syna), chlast a drogy přestaly sloužit a začaly ničit (Bonham a Page) a ten stmelující žár invence, který dal vzniknout jedněm z nejimpozantnějších děl rockové historie, zvolna vychládal. Album In Through the Outdoor představuje svědectví o rozkladu legendy, ale i o posledních žhavých uhlících, které ji ještě drží při životě.
Není to totální průšvih, leccos na desce je stále hodno obdivu. Skupina se snaží hledat nové cestičky, ale hlavním problémem je, že už netáhne za jeden provaz. Už Presence nevznikalo za ideálních podmínek, kreativní jádro se tehdy prakticky scvrklo na Planta s Pagem. Nyní tu káru Plant táhne pro změnu s Johnem Paulem Jonesem, který tu ze všech zeppelinovských alb dostává největší prostor a bohatě využívá především svůj klávesový arzenál. Někdy, předevím na B-straně, je těch synťáků skutečně příliš, ale vzhledem k tomu, že to, co zde hraje heroinem zdevastovaný Page, je jen stínem jeho riffových a sólových ohňostrojů, musím se ptát, jestli Jonesova aranžmá nahrávku spíš nezachraňují od něčeho ještě horšího. Bonham, alkoholem kormidlovaný k neodvratné zkáze, sice... číst dále
Každá bohatýrská éra jednou skončí. Led Zeppelin si pyšně vykračovali sedmdesátými léty, všechno jim vycházelo, žhnuli jako sluneční jádro. Jenže i tomu jednou musí dojít palivo. Ke konci dekády jakoby se kapele celý ten chrám poživačnosti a megalománie, který kolem sebe vybudovala, začínal hroutit na hlavu. Přišly tragédie (smrt Plantova syna), chlast a drogy přestaly sloužit a začaly ničit (Bonham a Page) a ten stmelující žár invence, který dal vzniknout jedněm z nejimpozantnějších děl rockové historie, zvolna vychládal. Album In Through the Outdoor představuje svědectví o rozkladu legendy, ale i o posledních žhavých uhlících, které ji ještě drží při životě.
Není to totální průšvih, leccos na desce je stále hodno obdivu. Skupina se snaží hledat nové cestičky, ale hlavním problémem je, že už netáhne za jeden provaz. Už Presence nevznikalo za ideálních podmínek, kreativní jádro se tehdy prakticky scvrklo na Planta s Pagem. Nyní tu káru Plant táhne pro změnu s Johnem Paulem Jonesem, který tu ze všech zeppelinovských alb dostává největší prostor a bohatě využívá především svůj klávesový arzenál. Někdy, předevím na B-straně, je těch synťáků skutečně příliš, ale vzhledem k tomu, že to, co zde hraje heroinem zdevastovaný Page, je jen stínem jeho riffových a sólových ohňostrojů, musím se ptát, jestli Jonesova aranžmá nahrávku spíš nezachraňují od něčeho ještě horšího. Bonham, alkoholem kormidlovaný k neodvratné zkáze, sice stále bubnuje svůj nadoblačný standard, ale do skladatelského procesu poprvé vůbec nezasáhne.
Jasnou známkou vyhoření je hned úvodní In the Evening, která se unaveně potácí odnikud nikam a i Plantův vokál je v ní bez jiskry. Ve písni South Bound Saurez se ještě mihnou záblesky Pageova kytarového génia (ačkoli se na ní autorsky nepodílel), ale motor, který ji táhne k relativně svěžímu dojmu, stejně tvoří především klavír a rytmika. Asi nejsvětlejším okamžikem desky je střednětempá Fool in the Rain. Tady všechno funguje, jak má, kapela je sebejistá, invenční, hravá, dokáže překvapit efektní vsuvkou v rytmu samby, Plant zpívá uvolněně a se zájmem. Cashovsko-presleyovské retro Hot Dog je sice odvaz, ale vedle osm let starého Rock And Rollu je to jen epizodní stylistické cvičení.
Ve druhé polovině už Jonesovy syntezátory kytaru vyloženě zastiňují. Nejdelší skladba Carouselambra představuje v tomto směru pro ortodoxní fanoušky asi trochu šok, ale klávesové orgie ji aspoň činí zajímavou, což se nedá říct o následující, zvukově unylé All of My Love. Přitom jí potenciál nechybí, mám pocit, že kdyby na ní kapela zapracovala postaru, týmově, mohla z ní vykřesat podstatně víc. Ještě že závěrečná I'm Gonna Crawl, jejíž bluesový základ zůstal především díky Plantově plnokrevnému vokálu zachován i přes mocnou vrstvu syntezátorů, dojem zase trochu napravuje.
Za daných okolností asi Led Zeppelin nemohli obstát lépe. Jejich vnitrokapelní chemie byla jiného druhu, než třeba u Beatles, kteří i v hluboké personální krizi dokázali vyprodukovat fantastická alba. Na In Through the Out Door rozhodně je co ocenit a možná by si ode mě zasloužilo o stupínek vstřícnější hodnocení. Jenže zkuste si vzápětí po jeho odeznění poslechnout třeba Led Zeppelin I. Ten rozdíl v celkové vitalitě je propastný.
89.48%
Komentáře