Po třech úspěšných deskách už začala být skupině Midnight Oil Austrálie malá. Album Place Without a Postcard dosáhlo doma na dvojnásobnou platinu a další metou se tak logicky stalo dobytí euroamerické, potažmo světové hudební arény. Že je to pro australské kapely mise nelehká, nikoli však nemožná, už dokázali v minulosti Bee Gees, The Easybeats nebo AC/DC, postpunková éra pak dala příležitost další generaci mladých dravců, z nichž sydneyský kvintet patřil k těm nejoriginálnějším.
O tom, že průlom na mezinárodní trh byl skutečně záměrem, svědčí pozornost, jakou tentokrát Midnight Oil věnovali produkci. Především americké publikum bohatší zvuk rádo, jsme koneckonců v roce, kdy vyšel Thriller, což byl majstrštyk interpretační stejně jako produkční. S touto stránkou věci skupině výrazně pomohl dvaadvacetiletý Angličan Nick Launay, který se díky spolupracím s aktuálními esy typu Public Image Ltd, Kate Bush nebo Killing Joke rychle stával z eléva vyhledávaným kumštýřem. Australany posunul k znatelně strukturovanějšímu zvuku i kompozicím. Tam, kde se dosud uplatňovala koncentrovaná energie a přímočarost, nasadil Launay jako retardéry syntezátorové vstupy, zefektované bicí, nečekané stoptimy a dynamické zlomy. Midnight Oil díky tomu znějí vyzrálejí, ale jsou místa, kdy posluchač přece jen zalituje, že ten rozjetý vlak najednou zbrzdí nějaký studiový fígl. Launayho ruka určitě drive kapely nepohřbila, někdy dobře zvolený stoptime naopak slouží... číst dále
Po třech úspěšných deskách už začala být skupině Midnight Oil Austrálie malá. Album Place Without a Postcard dosáhlo doma na dvojnásobnou platinu a další metou se tak logicky stalo dobytí euroamerické, potažmo světové hudební arény. Že je to pro australské kapely mise nelehká, nikoli však nemožná, už dokázali v minulosti Bee Gees, The Easybeats nebo AC/DC, postpunková éra pak dala příležitost další generaci mladých dravců, z nichž sydneyský kvintet patřil k těm nejoriginálnějším.
O tom, že průlom na mezinárodní trh byl skutečně záměrem, svědčí pozornost, jakou tentokrát Midnight Oil věnovali produkci. Především americké publikum bohatší zvuk rádo, jsme koneckonců v roce, kdy vyšel Thriller, což byl majstrštyk interpretační stejně jako produkční. S touto stránkou věci skupině výrazně pomohl dvaadvacetiletý Angličan Nick Launay, který se díky spolupracím s aktuálními esy typu Public Image Ltd, Kate Bush nebo Killing Joke rychle stával z eléva vyhledávaným kumštýřem. Australany posunul k znatelně strukturovanějšímu zvuku i kompozicím. Tam, kde se dosud uplatňovala koncentrovaná energie a přímočarost, nasadil Launay jako retardéry syntezátorové vstupy, zefektované bicí, nečekané stoptimy a dynamické zlomy. Midnight Oil díky tomu znějí vyzrálejí, ale jsou místa, kdy posluchač přece jen zalituje, že ten rozjetý vlak najednou zbrzdí nějaký studiový fígl. Launayho ruka určitě drive kapely nepohřbila, někdy dobře zvolený stoptime naopak slouží jako ta správná rozbuška. Nicméně při zpětném pohledu mohlo méně být více.
Hned úvodní skladba Outside World může svým syntezátorovým zvukem leckoho vyděsit a následující Only the Strong je přesně tím příkladem, kdy přemíra zvratů energii skupiny zbytečně tříští. Nicméně zbytek desky už počáteční rozpaky bezpečně rozhání. S Short Memory nastupují typické sborové vokály a nosná melodie a to je jen rozcvička před největšími taháky alba. Read About It přichází s nejúčinnějším trademarkem skupiny: přímočará, urgentní rytmika, dravě riffující akustická kytara, to celé korunováno zmíněnými bojovnými chorály. Dokonalost. S podobným modelem pracuje i US Forces, zatímco Power and the Passion tak trochu předjímá pozdější megahit Beds Are Burning, přidává však mohutnou dechovou aranž v závěru. Lyričtější polohu volí Australané ve skladbě Scream in Blue (nepočítáme-li její intro pracující se zlověstně zkresleným zvukem) a částečně i v písních Maralinga a Tin Legs and Tin Mines. To nejdivočejší a nejpunkovější si pak schovávají na konec v podobě songu Somebody's Trying to Tell Me Something.
Pokud mám k produkci alba určité (ale zdaleka ne jednoznačné) výhrady, pak určitě ne v tom smyslu, že by snad rozmělňovala potenciál kapely v zájmu zasažení širšího posluchačského vzorku. Výsledek není učesanější, jen zvukově aktuálnější a hrany zůstávají pořád stejně ostré (co se týče dynamické křivky, možná až příliš). Od začátku výrazně sociálně i politicky kritické postoje kapely nic neobrousilo a na trh reaganovské Ameriky Midnight Oil zaútočili bez rukavic písněmi o neokoloniálních sklonech velmocí, tendenčnosti mediálních masáží nebo četnických manýrách zahraniční politiky Spojených států. V titulu této desky si pěkně odpočítali vstup do světa velkého showbyznysu, ale rozhodně neměli v úmyslu se podřizovat jeho pravidlům. Jejich zlatá éra mohla začít.
Komentáře