Current 93 - HoneySuckle Æons

Je 5:55, hustě prší, vracím se domů. Na stole mě čeká nová deska Current 93 a teď je ideální (skoro magický) čas na první poslech. Na černém obalu je dětská kresbička kříže na Golgotě obklopené kometami. Kdo si pamatuje tuhle kapelu ještě z jejich industriálního období, asi by se hodně divil. David Tibet, jediný stálý člen Current 93, totiž mění vyznání jako ponožky, tedy každých pět let. Jeho halucinační teologie by si bezpochyby zasloužila na katedrách religionistiky zvláštní předmět.

Tibetovi se plní hlava apokryfními texty, koptskou gramatikou a sny o černých lodích, které připlouvají zaplnit oblohu. Hlavu plnou vizí potom Tibet extaticky protřepal a vyústilo to v trilogii Black Ships Ate the Sky (2006), Aleph at Hallucinatory Mountain (2009) a Baalstorm, Sing Omega (2010). David Tibet je sice jediným stálým členem Current 93, ale na každé desce se podílí alespoň tucet dalších kolaborantů, a zvlášť poslední alba jsou v tomto ohledu megalomanská. K tradiční sestavě se přidávají smyčce, rytmická sekce, elektronika Andrewa Lilese, rockové kytary, celý cirkus doprovázející Tibeta, který v náboženském vytržení recituje svoje texty. I love you more than you storm me, amphetamine easy.

Zpátky k dnešnímu deštivému ránu a černé desce s křížem. Mezi psaním doktorátu z koptštiny, módním návrhářstvím a kreslením pastelkových ikon stihl David a jeho družina až s neuvěřitelnou rychlostí vychrlit další album. Se zbytkem vína si užívám první poslech a už po pár vteřinách je jasné, že se britský mystik tentokrát ubírá úplně jiným směrem. Po Baalstorm, slunném letním dnu, město padá do tmy a přichází HoneySuckle Æons, minimalistická noční zpověď, osobní deník událostí minulého roku, poznamenaného smrtí dvou Tibetových blízkých přátel – Sebastiana Horsleyho a Petera Christophersona (z Coil). Početná sestava z minulé trilogie se rozchází a zůstává jenom Davidova dvorní klavíristka/varhanice Baby Dee a Armen Ra s křehkým zvukem thereminu, elektronického nástroje, na který se hraje bez doteku. Jen chvilkami se objevuje turecká loutna a kalimba. Cyklením krátkých melodických motivů album nejvíc připomíná Soft Black Stars, ovšem s thereminem, který vyplňuje mezihvězdný prostor. Opět se dostává do popředí recitace Tibetových básní, nočních můr vyčtených mezi řádky starých gnostických svitků.

Úvodní Moon a Persimmon jsou tiché meditace doprovázené duetem klavír-theremin. V prvním verši se Tibet vyrovnává se svou minulostí, I thought I had seen the deep. The sky took lies from me, turned my head to smoke. Později zpívá I stripped back to the real me a jako nový člověk se věnuje pouze svým vizím a teologickým spekulacím. K pochopení textu je tedy znalost koptštiny nebo srovnávací religionistiky velkou výhodou... Následující píseň Cuckoo je tajný noční rituál, hiding from the storms s arabskými nástroji. Navazuje Jasmine s repetitivní varhanní melodií, growing like waves or smoke. Z Honeysuckle mrazí v zádech marš zaseknuté desky; Have you truly heard the night burst open? Have you truly seen the inner Star? A po krátkém outru všechno končí, osmatřicet minut uteče rychleji, než byste řekli „katasonic parangelic“.

Rozednívá se. V hlavě zůstávají nesouvislé útržky veršů a ozvěna thereminu se rozpouští v poslední cigaretě, as real as rainbows. Upíři a neo-folkaři se jdou schovat před slunečními paprsky, nechávají si zdát noční můry o kometách a liliích. As perfect as planets.

(Pro Full Moon #14 - zkráceno.)