Už drahně let jsou Low (společně třeba s Codeine čelní představitelé žánru přezdívaného slowcore) synonymem pro velice pomalé, však emocemi - a občasnou snahou, až noiseově zahartusit - nakypřené písničkářství. Jejich historie se začala psát v budově střední školy v městečku Duluth v americkém státě Minesota. Tam se potkali kytarista a zpěvák Alan Sparhawk a hráčka na bicí a zpěvačka Mimi Parker. Padli si do oka a s jejich životním partnerství se zrodilo i to hudební, skupina, která prý vznikla také tak trochu proto, aby dloubla pod žebra místní konzervativní alternativně rockové publikum. Brzy se k nim přidal ještě kamarád, baskytarista Zak Sally, který to s baskytarou po boku manželské dvojice vydržel celou dekádu.
Na předloňském The Great Destroyer už je uvedený pouze jako výtvarník obalu a na novince už jeho pozici převzal Matt Livingston. Právě poslední dvě desky se - při zachování vše poznávacích indicií Low, kterými jsou především působivé duety Mimi a Alana - od šesti předchozích řadovek přeci jen odlišují. Svůj podíl na tom má jistě změna na postu producenta. Zatímco co "Secret Name" a "Things We Lost in the Fire" točili s věhlasným Stevem Albinim a na následující Trust důvěrovali vlastní režii, pro své další nahrávky oslovili Davea Fridmanna, chlapíka s pověstí podívína, jenž už spolupracoval na indie scéně s kdekým, ponejvíce s Flaming Lips. A byl to právě on, kdo ze Sleater-Kinney vyždímal nejlepší a zároveň poslední... číst dále
Už drahně let jsou Low (společně třeba s Codeine čelní představitelé žánru přezdívaného slowcore) synonymem pro velice pomalé, však emocemi - a občasnou snahou, až noiseově zahartusit - nakypřené písničkářství. Jejich historie se začala psát v budově střední školy v městečku Duluth v americkém státě Minesota. Tam se potkali kytarista a zpěvák Alan Sparhawk a hráčka na bicí a zpěvačka Mimi Parker. Padli si do oka a s jejich životním partnerství se zrodilo i to hudební, skupina, která prý vznikla také tak trochu proto, aby dloubla pod žebra místní konzervativní alternativně rockové publikum. Brzy se k nim přidal ještě kamarád, baskytarista Zak Sally, který to s baskytarou po boku manželské dvojice vydržel celou dekádu.
Na předloňském The Great Destroyer už je uvedený pouze jako výtvarník obalu a na novince už jeho pozici převzal Matt Livingston. Právě poslední dvě desky se - při zachování vše poznávacích indicií Low, kterými jsou především působivé duety Mimi a Alana - od šesti předchozích řadovek přeci jen odlišují. Svůj podíl na tom má jistě změna na postu producenta. Zatímco co "Secret Name" a "Things We Lost in the Fire" točili s věhlasným Stevem Albinim a na následující Trust důvěrovali vlastní režii, pro své další nahrávky oslovili Davea Fridmanna, chlapíka s pověstí podívína, jenž už spolupracoval na indie scéně s kdekým, ponejvíce s Flaming Lips. A byl to právě on, kdo ze Sleater-Kinney vyždímal nejlepší a zároveň poslední desku dívčího tria.
Paralela je rozhodně na místě: ve stejném roce, na stejném labelu vyšlo dílko podobně syrové, na němž Low po letech stále lenivější nálad a poklidných temp připochodovali s dramatičtější atmosférou a bustry naostřenými kytarami. Na Drums and Guns zní opět jinak a leckteří ortodoxní fanoušci budou dost možná kroutit hlavou. V písničkách, inspirovaných prý válkou v Iráku, totiž tentokrát překvapivě často střídají Mimino úsporné bubnování (připomínající styl Maureen Tucker z Velvet Underground) nasamplované smyčky. Právě pavučiny drobných zvoučků či upozaděné, efekty zkroucené kytarové linky s naprostou přirozeností podkreslují a dobarvují náladu opět křehkých, volně plynoucích balad. V podstatě je ale vše na svém místě: skromné aranže, podmanivě opojné, naléhavostí až po okraj naplněné vokály a především krásně oduševnělé, silně návykové písničky. Vzdávat se jim je radost.
Komentáře