Se všudypřítomným Pohlreichem nebo Babicou to byla jen otázka času, kdy někdo natočí desku písniček o jídle. Samo že nejde o tyhle dva užvaněný řízky. Introverti taky mají doma ledničku, kastroly, pánve a opékač na topinky. Jídlo je snad poslední politikum, na kterým se dá poznat, co jste zač. Co jíš, tím se stáváš, maso je vražda a tofu, to žeru. Pošuci s laptopem, kterým stačí přiložit ucho k vlastní kuchyni. A hele – šuplík s příborama hraje úplně jako hajtka, zato zavírání dveří od lednice je super kopák. Zakvedláš lžičkou v hrnku a pustíš si k tomu varnou konvici. Kapela! Žádný švankmajerovský mlaskání zamilovanýho masa, ani hra s panenským sádlem na gainsbourgovskou perverzi.
Chlápek, který tuhle desku natočil, je mladej, bydlí ve Strašnicích, chodí běhat, má brejle a vypadá trochu jako šprt. „Kolem vaření se navíc řídí rozvrh každý pořádný domácnosti – hrát si půjdeš až po snídani, obědvat musej všichni společně, polívka je grunt a do večeře doma...,“ vysvětluje mi desku, kterou si vydal sám. Tichej blázen? Dneska je krásnej den – pojďme se najíst! Už podle obalu jsem si ovšem řekl, že nejde o ztracenej případ. Dvě smutný volský voči.
Asi jste nezaznamenali sci-fi povídku, která do budoucna předpovídá proměnu porno časopisů v obrázkový kolekce, na nichž lidi pojídaj neuvěřitelný kombinace jídel. Ani postřeh jednoho muzikanta, že nejlepší hi-fi je malý rádio puštěný na kuchyňský lince. Poněvadž... číst dále
Se všudypřítomným Pohlreichem nebo Babicou to byla jen otázka času, kdy někdo natočí desku písniček o jídle. Samo že nejde o tyhle dva užvaněný řízky. Introverti taky mají doma ledničku, kastroly, pánve a opékač na topinky. Jídlo je snad poslední politikum, na kterým se dá poznat, co jste zač. Co jíš, tím se stáváš, maso je vražda a tofu, to žeru. Pošuci s laptopem, kterým stačí přiložit ucho k vlastní kuchyni. A hele – šuplík s příborama hraje úplně jako hajtka, zato zavírání dveří od lednice je super kopák. Zakvedláš lžičkou v hrnku a pustíš si k tomu varnou konvici. Kapela! Žádný švankmajerovský mlaskání zamilovanýho masa, ani hra s panenským sádlem na gainsbourgovskou perverzi.
Chlápek, který tuhle desku natočil, je mladej, bydlí ve Strašnicích, chodí běhat, má brejle a vypadá trochu jako šprt. „Kolem vaření se navíc řídí rozvrh každý pořádný domácnosti – hrát si půjdeš až po snídani, obědvat musej všichni společně, polívka je grunt a do večeře doma...,“ vysvětluje mi desku, kterou si vydal sám. Tichej blázen? Dneska je krásnej den – pojďme se najíst! Už podle obalu jsem si ovšem řekl, že nejde o ztracenej případ. Dvě smutný volský voči.
Asi jste nezaznamenali sci-fi povídku, která do budoucna předpovídá proměnu porno časopisů v obrázkový kolekce, na nichž lidi pojídaj neuvěřitelný kombinace jídel. Ani postřeh jednoho muzikanta, že nejlepší hi-fi je malý rádio puštěný na kuchyňský lince. Poněvadž luštit muziku v tom šumu a rachtání je skvělý pro fantazii. I pro mě jsou to jen okrajový útržky vzpomínek. Ale u desky, kterou v kuchyni nahrál tenhle chlapík, se mi spojily dohromady. Divný písničky. Makrely na mrazáku. Blyštivý nože doktora Frankensteina. Jak bych mohla bejt zakletá, když jsem pečená?
Jen ten vtip s názvem projektu jsem nepochopil. „Na Bandzone už kapela The Kitchen je, a tak jsem v něm udělal drobnou změnu, kterou jsem jinde nenašel,“ popisuje stylem nadšenýho nerda. Opáčil jsem, že Kittchen je fór jak z jazykovky o přestávce mezi lekcema ze žlutý headwaye. „Že jde nakonec o něco mezi kotětem a kuchyní je spíš bonus, a to ještě očividně jak pro koho,“ opáčí trochu zklamaně.
Asi bych měl napsat, že ten chlápek je autor dost vtipnejch komiksovejch stripů a navíc má známou kapelu. Ale je to důležitý? Na koncert Woodyho Allena taky choděj lidi poslouchat, jak píská na štěbenec, a ne kvůli tomu, že natočil pár skvělejch filmů, no ne?
18.11.2013 - 22:23 | srajapet
Poctivé dílo apokalyptického šéfkuchaře.