Aziza Brahim - Soutak

Ve Španělsku žijící Aziza Brahim pochází z národa Sahrawi, vyděděného etnika s původním domovem v oblasti zvané Západní Sahara, jehož kulturu i samotnou identitu již téměř půlstoletí systematicky zadupává do země mašinérie marocké okupace. Přestože od přelomu milénia žije ve Španělsku, významnou část života strávila v alžírských utečeneckých táborech. Bezútěšnou realitu svého lidu tudíž velmi dobře zná a ve svém současném postavení mezinárodně uznávané hudebnice aktivně přispívá ke zvyšování povědomí o chaotické politické i humanitární situaci na území Západní Sahary.

Při poslechu její druhé sólové desky Soutak může leckoho napadnout, že od exilové mluvčí utlačovaného národa by čekal emotivnější projev, ale volně plynoucí tempo písní a civilní zpěv by neměly mýlit. Sytý hlas Azizy Brahim rozhodně není citově podvýživený, pouze nesází na vypjatou expresivnost ale na klidnou sílu naplněnou zkrocenou hořkostí a vřelou empatií. Svůj zpěv nepřetěžuje intonačními arabeskami, ukázněně a přitom s lehkostí sleduje slova a melodii, čímž dosahuje gobální srozumitelnosti, aniž by za to platila ztrátou autenticity.

Pod vlivem producenta Chrise Eckmana došlo na albu Soutak také k zeštíhlení instrumentace. Oproti o dva roky staršímu dlouhohrajícímu debutu Mabruk zmizely elektrická kytara i bicí a Azize Brahim teď kryje záda pouze bubínek tebal, baskytara a akustická kytara. Ta v rukou malijského hráče Kalila Sangareho západoafrický reliéf písní rovněž ohlazuje a zjemňuje ale neředí. Hledat na albu Soutak zemitou saharskou tradici by byla celkově chyba. Nejblíže má zpěvačka k takové poloze ve skladbě Aradana, v níž vede dialog pouze s bubnem tebal, jinak se však pohybuje spíše v písničkářské kategorii, tak, jak ji chápe „západní“ posluchač a vedle ústřední vazby na hudbu Sahrawi využívá i vlivů své současné domoviny. Zřetelně se postupy flamenka ozývají v písních Lagi a Manos Enemigas, vedle rodného jazyka občas Aziza Brahim použije španělštinu.

Pod označením protestsong si obvykle představujeme něco energického, nahněvaného nebo aspoň bědujícího. Písně Azizy Brahim jsou spíš důstojně posmutnělé, podobně jako hudba sousedních Tuaregů, ale o nic méně palčivé a zjitřující. Když se v textech zpěvačka obrací ke své matce (Julud) nebo otci, kterého jako jednu z obětí vleklého konfliktu nikdy nepoznala (Aradana), stává se osobní téma protestním zcela přirozeně a tím naléhavěji. Její hudba osud Sahrawi přímo nezmění, může ale ovlivnit světové veřejné mínění, a i to by mohlo být cenné. Každopádně písně z alba Soutak fungují i mimo tento kontext svou vřelostí, lahodností a opravdovostí, prostou veškerého uměleckého exhibicionismu.