Fat White Family předchází pověst, až po ní následuje hudba. Vlastně i když přichází na hodnocení výtvorů tvůrčího snažení, mnohdy bývá upozaďována samotná zvuková stránka věci a zase se dostáváme spíše k otázkám morálky a politické korektnosti. Co na tom, že se hudebně jedná o exkluzivní partu, pojďme raději řešit, proč je tenhle song o pedofilovi, proč to vypadá, že členové adorují komunismus, koho chtějí pobouřit tímhle laciným explicitním videem a nač ta všudypřítomná symbolika nacismu? O těchto tématech se prostě otevřeně nemluví. Stejně tak je strašně šokující otevřeně se hlásit ke konzumaci drog nebo se na koncertech svlékat do naha. To je přece tak zoufale volající o pozornost. Proč nejsou jako všechny naše oblíbené kapely, nenavlíknou se do kožených bund a nezpívají o lásce?
Muzikanti jsou přitom jenom upřímní a své nezkrotné nátury reflektují i do skladeb a živých vystoupení. Pasují se do rolí pouhých pozorovatelů a vypravěčů, nikoli prvoplánových buřičů. A když se na některé věci naší společnosti díváte bez filtru cenzury, není to zkrátka vždy ten nejhezčí pohled. Možná jsme ale taky jenom rozmlsaní uhlazenými a nekonfliktními rockery a když se jednou za čas objeví někdo tak syrový, zmůžeme se právě jen na podobné krátkozraké soudy. Fat White Family jsou zkrátka Sex Pistols naší generace. Jen bez té komerce. A pod image a životní filozofií, jež působí noční můry všem mravokárcům, je hlavně... číst dále
Fat White Family předchází pověst, až po ní následuje hudba. Vlastně i když přichází na hodnocení výtvorů tvůrčího snažení, mnohdy bývá upozaďována samotná zvuková stránka věci a zase se dostáváme spíše k otázkám morálky a politické korektnosti. Co na tom, že se hudebně jedná o exkluzivní partu, pojďme raději řešit, proč je tenhle song o pedofilovi, proč to vypadá, že členové adorují komunismus, koho chtějí pobouřit tímhle laciným explicitním videem a nač ta všudypřítomná symbolika nacismu? O těchto tématech se prostě otevřeně nemluví. Stejně tak je strašně šokující otevřeně se hlásit ke konzumaci drog nebo se na koncertech svlékat do naha. To je přece tak zoufale volající o pozornost. Proč nejsou jako všechny naše oblíbené kapely, nenavlíknou se do kožených bund a nezpívají o lásce?
Muzikanti jsou přitom jenom upřímní a své nezkrotné nátury reflektují i do skladeb a živých vystoupení. Pasují se do rolí pouhých pozorovatelů a vypravěčů, nikoli prvoplánových buřičů. A když se na některé věci naší společnosti díváte bez filtru cenzury, není to zkrátka vždy ten nejhezčí pohled. Možná jsme ale taky jenom rozmlsaní uhlazenými a nekonfliktními rockery a když se jednou za čas objeví někdo tak syrový, zmůžeme se právě jen na podobné krátkozraké soudy. Fat White Family jsou zkrátka Sex Pistols naší generace. Jen bez té komerce. A pod image a životní filozofií, jež působí noční můry všem mravokárcům, je hlavně hudba, kterou v takové podobě dnes taky už jen málokde uslyšíte.
Místy je oplzlá, ale pořád fatálně vzrušující. Vrací do času, kdy muzika nebyla jen zboží, dokázala probouzet nefalšované emoce a měla názor. Vystačí si s laciným zpracováním a její nástroje někdy nejsou ve vzájemné shodě, ale dokáže ze sebe vykřesat i pořádně chytlavý flák. Je v ní prostor na vřeštící rock'n'rollový mejdan i maniodepresivní brečení u táboráku. Je zkrátka plná absurdit jako samotná skupina plná svérázných (a až na ústřední trojici stále se měnících) individuí, které spojuje snad jen šílenství a zápal pro věc.
Kdo ustál všechny skandální historky, mohl objevit před třemi lety v debutu "Champagne Holocaust" skrytý poklad. Letošní "Songs Of Our Mothers" se už tolik neskrývá v lo-fi hábitu a volnomyšlenkářském přístupu. Bratři Saoudiové a Saul Adamczewski jsou možná jenom obscénní notorici, ale když se dostanou ke svým instrumentům, jednají tak se vším workoholismem a perfekcionismem. Na novince se ještě více zaobírají svými uměleckými obsesemi, ať už jsou to právě tabuizovaná témata či hudební paradoxy. Nahrávka je další přehlídkou špinavosti, která na některých místech dokáže být překvapivě navoněná a vyparáděná. A hlavně je pořádně sexy, což může při pohledu na zhýralé hudebníky znít jako protimluv. Během poslechu "Whitest Boy On The Beach", "Tinfoil Deathstar" nebo "Hits Hits Hits" to ale dává smysl.
Pokřivený svět "Songs For Our Mothers" má také nevšední protagonisty, přesněji řečeno antagonisty, což celkem souzní s prohlášením členů, že jsou přirozenými protivníky, nikoliv zrovna miláčky mas. Joseph Goebbels, Benito Mussolini, sériový vrah Harold Shipman či Ike Turner. Do toho všeho frontman Lias vkládá své vlastní zážitky a hrátky s jazykem, takže se před posluchačem rozkládá surrealistická mozaika, která je někdy nerozluštitelná. Skladatelská hlava projektu Adamczewski se nechal slyšet, že na novince jdou ve snaze zjistit, co je ještě vkusné, popřípadě vůbec nějaké kvality, až do extrémů. Velmi příhodný popis.
Vedle na poslech těžkých, několikaminutových chorálových seancí ("Duce", "We Must Learn To Rise") tu tak stojí hospodská koleda, německy zpívaná "Lebensraum", a "When Shipman Decides", absolutní fór alba, který by se možná hodil jako hudební doprovod pro "Pohádky z mechu a kapradí" a ne pro údajně nejnebezpečnější kapelu současné UK scény. Singl "Whitest Boy On The Beach" měl prý znít jako kříženec Scooteru a Hitlerova projevu. Napsané si to koleduje o průšvih, na poslech je spojení disco groovu s výkřiky komolené němčiny návykový bonbónek. "Hits Hits Hits" je další instantní hitovka. Příběh o nezdravém vztahu Tiny Turner a Ikeho měl taneční ambice jako song předešlý a opět dokazuje, že pod punkovým zevnějškem se skrývá překvapivě dobrý cit na popové písně. Někde cestou ho ale ve studiu snad napumpovali nějakými uklidňováky, takže jsou výsledkem roztřesené struny jak z filmů Quentina Tarantina, rozvláčné reggae tempo a zhulená atmosféra. A zlatý hřeb nahrávky.
Vrcholem je ale i poslední "Goodbye Goebbels", jeden z nejbizarnějších love songů všech dob. Adolf Hitler se v něm vyznává říšskému ministru propagandy a během posledních chvil života v bunkru se s ním loučí. Což o to, že by sympatie k takové písničce měly snad vyvolávat i pocity jakéhosi morálního studu, je to prostě jedna z nejemotivnějších pomalých skladeb posledních let. Věta "Silence is easy" rezonuje v posluchači ještě dlouho. Je to příklad toho, že i něco tak diskutabilního a ošklivého (třebaže se jedná o čirou fikci a důsledek skutečnosti, že zpěvák je zkrátka nerd do historie) může být krásné.
A to je v podstatě i případ "Songs For Our Mothers". Je jednoduché desku kvůli své nekonformitě a kontroverzním autorům zavrhnout. Od nenávisti je ale velmi tenká linie k lásce.
Komentáře