Michal Prokop - Framus Five + Michal Prokop (Blues in Soul)

Je snadné vypočítat neduhy prvního alba Michala Prokopa a Framus Five, ale je to i trochu nespravedlivé, protože podmínky, v jakých vznikalo, jsou prostě nesrovnatelné s realitou jeho amerických vzorů. Na naší nesměle pučící beatové scéně konce 60. let byli Framus Five unikátem nejen zvoleným žánrem, ale i věrností a kvalitou jeho zpracování. Jakmile ovšem připustíme patriotismem nezatížené srovnání s originály, je jasné, že v jejich snaživých coververzích Raye Charlese, Wilsona Picketta a dalších není a nemůže být samozřejmost těchto soulových špiček, ba ani dnes už bezejmenných dělníků stylu, pro které byla taková muzika přirozená jako dýchání.

Michal Prokop zaslouží obdiv za to, jak coby samouk zvládl soulové frázování i feeling, ale, málo platné, v jeho projevu je i hodně horlivé upracovanosti. Často zřetelně přehrává, příliš tlačí na emocionální pilu a snaží se být papežštější než papež. Je také cítit, že s anglickými texty není tak propojený (výslovnost nechme stranou, ta je docela slušná) jako na pozdějších deskách s češtinou, a jeho zpěv tak trpí určitou výrazovou jednorozměrností. Lépe zní v rozjetých kouscích jako I Got My Mojo Working, Around and Around nebo What'd I Say, v pomalých písních se někdy zbytečně „škrtí“.

Stejně tak kapela má všechny žánrové postupy svědomitě naučené a nedá se říct, že by jí to nešlapalo. Pochválit se sluší klavír Ivana Trnky, který leckterému songu přidává na atraktivitě, aranžérské postupy jsou dobře odkoukané, ale ten nenucený drive motownských specialistů je pro Framus Five zkrátka nedosažitelný. Rozhlédneme-li se po dějinách domácí populární hudby, nemá album (o dva roky později přejmenované pro export na Blues in Soul) ve svém žánru široko daleko konkurenci. Ale buďme soudní, je to přece jen spíš dílo talentovaných učedníků, než vyzrálých mistrů.