Radůza - Ocelový město

Zatím nejradikálnějším pokusem rozbít zažitý obrázek solitérní folkařky-šansoniérky bylo Radůzino album V salonu barokních dam. Následující Miluju vás ze studiového experimentování (k dobru věci) slevilo, ale trend, v němž se zpěvaččin doprovod stále více blíží regulérní kapele, nenarušilo. Z tohoto hlediska je Ocelový město jeho logickým vyústěním. Radůza spolu s Janem Cidlinským (baskytara, kontrabas, housle), Josefem Štěpánkem (kytary) a Davidem Landštofem (bicí, perkuse) album nahrála živě, přesto nejde o klasickou koncertní nahrávku. Až na jednu výjimku (píseň Do mandorly se objevila už na Miluju vás) představuje výhradně čerstvý repertoár a také komunikace s publikem je vypuštěna a slyšíme jen jeho zasloužené ovace.

Radůzinu emotivnímu projevu živý záznam sluší, stejně tak kapelu je možné pouze chválit. Aranžmá jdou písničkám po srsti a trojice muzikantů dobře ví, co je to citlivý doprovod. Vyhýbá se planým exhibicím, přesto dokáže vykouzlit působivé instrumentální výjevy, které zaujmou samy o sobě. Jmenujme třeba nádhernou souhru houslí a akordeonu v písni Odyssea nebo atmosférickou kytaru v Hördöm, přelévající se ve stále mohutnějších vlnách přes skučící dudy.

Nejen vnější podoba Radůziných písniček ale prochází vývojem. Vždy jim byla vlastní neukojitelná „žízeň po životě“ a sveřepý vzdor vůči ranám osudu neustále se svářící s pokorou, postupně se z nich ale vytrácí někdejší šramlovitá bujarost. Existenciální propasti se prohlubují a hory rostou, chandra těžkne a duchovní tázání přesahuje lidské rozměry. Květnatá stylizace a šroubované slovosledy v textech (Lvi ještě spí) začínají být občas neúnosné a důmyslnost některých rýmů („přidušenou fistulí / a jakoby stu lip“, „v nářku / snář kup“ v titulní písni) hraničí s křečovitostí. Také ve výrazu zpěvačka ne vždy uhlídá míru. Příkladem je skladba Jsem vlk, asi největší bigbít na desce, kde přehnaně urputný zpěv celkovému dojmu podráží nohy. Nelze jí upřít, že na útesech patosu, o jaké se jiní bezpečně rozbíjejí, zůstává většinou věrohodná a z jejich nástrah dělá svou výhodu. Přesto by občas nějaký ten úkrok k civilnější poloze nezaškodil. Písní s méně utaženými emocionálními šrouby, jako je třeba Odyssea nebo Květy protěží by tu každopádně mohlo být víc.

Neznamená to ale, že by Ocelovýmu městu chyběla výrazová a žánrová pestrost, naopak. Kapela za zády dává Radůze spoustu možností a ona jich bohatě využívá. Sama střídá mimo jiné především akordeon, kytaru a klavír, což do jisté míry předem vymezuje povahu té které písně. Tradičně si pohrává s cizojazyčnými texty. Ruský světabol opět přesvědčivě vystihuje ve Smrcích, do Ocelového města přirozeně vplouvají verše v romštině, skvěle dopadnul experiment s fiktivní řečí v podmračené litanii Hördöm. Novinkou je použití jazyka chichewa v písni Mulanje wanga, jejíž text je dílem malawijského filmaře a divadelníka Tawongy Nkhonjery.

Není pochyb o tom, že všechno na Ocelovým městě je stoprocentně prožité, tak, jak jsme u Radůzy zvyklí. Jak se vrší další a další životní šrámy, roste i potřeba se s nimi vyrovnávat, rvát se i tesknit, rouhat se i velebit. Ani v nejmenším nechci zpochybňovat opravdovost, vloženou do všech sedmnácti písní alba. Jako posluchači, který má od těch emocí nutně určitý odstup, mi ale některá místa přijdou zbytečně přepjatá, ať už jazykově, myšlenkově nebo výrazově. Oproti předchozí desce Miluju vás je Ocelový město také méně konzistentní, zdá se, že v převtělení Radůzy do frontwoman plnohodnotné kapely jsou ještě rezervy. Nicméně její výlučná pozice mezi domácími písničkářkami zůstává neotřesená.