Silent Stream of Godless Elegy - Návaz

Tuzemské recenze na „Návaz“ takřka bez výjimky naznačují velkolepá očekávání od přední domácí kapely a chválí, že se jí podařilo mezinárodně prorazit s češtinou. Dále už se však příliš nezamýšlejí, co to znamená. Pokusme se o to my.

Skutečnost, že „Návaz“ vyšel u Season of Mist – jednoho z největších metalových vydavatelství na světě, které navíc hledí na kvalitu a nikoliv to, aby bylo co nejvíce „legendary a epic“ – je bezesporu papírově největším úspěchem české kapely v posledních letech, který nelze brát na lehkou váhu, ale ani přeceňovat. Rozhodnutí labelu prezentovat SSOGE jako folkmetalový spolek naznačuje, že i Francouzi pocítili nutkání dát prostor aktuálně nejvíce táhnoucímu metalovému subžánru. Skutečnost, že se tak stalo právě u Season of Mist (a nikoliv třeba Napalm Records), však zůstává lichotivá. A pokud jde o češtinu, je otázkou, zda to (od labelu, ne kapely) vnímat jako něco odvážného, anebo právě naopak krok do jistoty v podobě vítaného puncu exotiky, který pomáhá metalové kapely koketující s folklórem prodávat. Důležitější nicméně je, že čeština do výrazu kapely velice dobře sedí.

Každý na ně musí mít názor

SSOGE se nacházejí ve fázi, kdy se k nim všichni cítí povinováni vyjádřit, a mít na ně (dostatečně vyhraněný) názor se stalo koloritem každé debaty o metalu vedené při zvětralém pivu konzumovaném z imitace rohu. SSOGE jsou v českém prostředí ztělesněním píle i decentního experimentování, které jim spolu s tím, že si hračičkářsky dávají s novými deskami načas, zajišťuje pozornost. Kapela vystihuje hodnoty sdílené řadovými metalisty (píle, instrumentální kvality, důraz na tradici), ale tím, jak nestojí na místě, oslovuje i náročnější posluchače, kteří chtějí se svými oblíbenými hudebníky růst, nikoliv brnkat na stále stejné noty. V tomto ohledu naplňují ideu kvalitního metalového mainstreamu, ztělesňovaného typicky labelem Redblack, u něhož koneckonců dříve vydávali.

Odlišná minulost i někdejší spojení s jinou dodnes aktivní výlučnou persónou české tvrdé scény, pak vyvolávají silné emoce. Z kapely, která s vážnou metalovou tváří hrála nesporně tvrdou hudbu, se stala kapela hledící si své veřejné prezentace a s posílenou rolí houslí i cimbálu se nezdráhající juchanic v čele se „Slavou“. Odstup dávných příznivců je tedy do jisté míry pochopitelný, ale „ideologicky“ se s ním nedokážu ztotožnit, což platí o to více, že „mít jasno o SSOGE“ většinou znamená též nulovou ochotu vstřebávat jejich nový styl. Je taky celkem zajímavé, že fanoušci stávající tváře kapely nejsou podobně vyhranění vůči staré epoše, i když to bude dost možná dáno tím, že „vyměknout“ je chápáno jako větší prohřešek než „hrát tvrdě“. Nemluvě o tom, že fanoušci nové epochy tu starou prostě neznají, zatímco „pamětníci“ cítí puzení komentovat současný stav kapely, jakkoliv jim nic neříká.

Každá oslava má svůj důvod

Na albu „Návaz“ SSOGE bezesporu završili své hledání osobité podoby metalu snoubícího se s folklórem, zároveň však dopustili, aby ten místy okatě vyčníval. Některé obrazy matky Země a jim podobné, které mohou vyvolávat dojem kýčovitosti, jsou bezpochyby vrostlé do folklóru z dob, k nimž se SSOGE obracejí. S tím, jak čas postupoval směrem do let, kdy se folklór začal kamarádit s metalem, ovšem holt získaly jiný a nezřídka právě kýčovitý nádech. Jak toto spojení přijmeme, se tak bude odvíjet od toho, nakolik svébytný tvar se kapele podaří vytvořit, a jak si v něm stopy starých časů budou stát.

Zde působí spojení starobyle vyhlížejících textů s moderním stylem dostatečně soudržně, dojem nedostatečnosti vyvolává spíše instrumentální pojetí. Ani ne tak vystupující instrumentální party hrané na cimbál či housle, jako monotónnost modelu „dva riffy proložíme dvěma tahy smyčce“ a zejména setrvalou násilnost přechodů mezi tempy, kterých album s cílem budovat vícero nálad používá nemálo. SSOGE rovněž šíří podivnou iluzi, že na folklóru musí být něco vzletného. Tyto nešvary se však vyjevují až s postupem desky, která sice ke konci ztrácí na dramatičnosti a je emocionálně velice nedůrazná, ale na začátku zní takřka neprůstřelně.

Úvodní skladby jsou jako rozhlasová hra: zakazují si byť jen na vteřinu polevit, celkově jsou velice hutné, pořád se v nich něco děje a ve vší té vypracovanosti naštěstí není cítit upocenost. Album je pořád více hnáno umem než nutkáním fidlat, jak žánr káže. Chtít po „Slavě“, aby byla méně rozjuchaná, by šlo proti nátuře té písně i jejího sdělení (oslavovat doom metalem holt nelze). Což ale nic nemění na tom, že právě touto medovinovou tančírnou jde kapela zatím nejvíce na ruku těm posluchačům, kteří mají dojem, že by folk metal měl nahradit hodiny dějepisu. Něco podobného pak činí i při vokálním naplňování manýry „kráska a zvíře“, která je do metalu žel tak vrostlá (i ohraná), až zamezuje uvědomit si, že by to šlo i lépe a důvtipněji. Což zde platí o to víc, oč jednostrunněji vyznívá mužský zpěv. Ten je neschopný větší pestrosti a v momentech, kdy se o ní pokouší („Dva stíny..“), vyznívá v celé své stylizovanosti jako vtip.

SSOGE se našli ve stylu, který sice není úplně původní, ale z podstatné části si ho sami zformovali. Spojení s lidovými nástroji dává větší smysl, než by naznačovaly kašpárkoviny s amulety přibalenými k CD. Pro opravdu jedinečné vyznění ale kapela pořád až příliš setrvává v určitých stereotypech, které se ani za posledních pět let neodnaučila, a které si k jejímu štěstí v mezičase získaly mnoho nových fanoušků.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark