Travis - 10 Songs

Představte si, že vás mladší a úspěšnější kolega bude chválit, že jen díky vám je tam, kde je. Že jste jeho největším vzorem a inspirací. Milé, že? Zároveň ale tenhle mladý floutek bude v kolektivu mnohem oblíbenější, zatímco vy budete zajímat jen pár starých pardálů. To jsou rozporuplné pocity, které Travis znají více než dobře. Parta skotských introvertů a jejich podmanivá hudba druhé poloviny devadesátých let stvořila Keane nebo Coldplay. Skvadra kolem Toma Chaplina otevřeně zmiňuje starší kolegy jako největší vzory a třeba Chris Martin o sobě v nadsázce prohlásil, že je jen Franem Healym pro chudé.

Jenomže zatímco Coldplay coby jedna z největších kapel světa vyprodávají fotbalové stadiony a Keane po sympatickém návratu aspoň menší sportovní haly, z Travis už je dnes alternativa pro pár fajnšmekrů. Na komerční úspěch desky "The Man Who" se jim už nikdy navázat nepovedlo. A je to škoda.

Jak totiž dokazuje jejich letošní počin "10 Songs", ze své podstaty totiž neztratili ani procento. Jádrem tvorby této britské formace vždycky byly melodické písničky s melancholickým nádechem, kde prim hrála akustická kytara a typicky ostrovní zvuk. Na tom se nic nemění ani nyní. Travis na novince nezkoušejí novoty a přinášejí fanouškům výběr, který se s klidem zařadí po bok "The Man Who", "The Invisible Band" nebo "The Boy With The No Name" - tedy kolekcí, které definovaly typický rukopis kapely.

"Kissing In The Wind" je nádherná balada s chytlavým refrénem, kterou skvěle doplňuje nostalgický klip s archivními záběry. Druhý singl "A Ghost", v jehož videu se frontman ukazuje ve svých nyní typických červených montérkách, bude skvělým oživením koncertů. A duet se Susannou Hoffs z The Bangles "The Only Thing" je jednoduše skvost, který navíc pobaví metaforou "Jsi album z obchodu s hudebninami, které si nikdo nechce koupit". Doufejme, že to nebude případ "10 Songs", ty si totiž vysoké prodeje zaslouží.

Poslouchat v dnešní době skupinu Travis je jako si v záplavě brutálních kriminálek s chaotickým střihem pustit třeba epizodu Hercula Poirota. Vyprávění je pomalejší, kamera klidnější, dýchá na vás dobová atmosféra a vy si s čajem v ruce v klidu vychutnáváte známý příběh. Tytéž pocity vám způsobí i tahle desítka písní. Mezi vším tím trapem totiž zní, jako by byla napsána v roce 1997. A to je na každý pád pochvala.